1. pochopení: Základem je duše

S tím slovem jste se jistě setkali a možná zápasíte s tím, zda v duši věřit, nebo ne.

Lékař Duncan Macdougall už na začátku 20. století prohlásil, že duše nejen existuje, ale že ji dokonce zvážil. Ověřil, že lidské tělo v okamžiku smrti zničehonic ztratí 14 až 28 gramů (v průměru na testovaných lidech 21 gramů) své hmotnosti. Přitom prý nemohlo jít o odpar z dechu nebo zpocené kůže či následek povolených svěračů. Co tedy tělo opustilo?

Vědci se mu chvíli smáli, když řekl: “Duše.” Ale sami nenašli jinou odpověď. Ba co víc, jeden z umírajících pacientů prošel klinickou smrtí. To znamená zemřel, ale pak se znovu stabilizoval. Macdougall zaznamenal, že v okamžiku smrti ztratil 21 gramů, které v okamžiku stabilizace opět nabyl zpátky a měl původní hmotnost.

Nad “nejistotou”, ZDA existuje duše, kroutí hlavou všichni, kdo prožili klinickou smrt. Já mám takového člověka velmi blízko – v osobě svého strýce, dodám, že dříve zarytého materialisty. (Zajímavé, že se tyto zkušenosti stávají často materialistům, že?)

Strýc viděl své tělo bezvládně ležet vedle motocyklu, se kterým před chvílí vrazil do stromu. Viděl to prý shora, stejně jako záchranáře a jejich oživovací pokusy. Viděl také typické prudké světlo, které ozařovalo jinak černý tunel.

“To byla agónie,” říkali lékaři, když strýc procitl po dlouhé operaci na nemocničním lůžku. “Nemohl jste to vidět. Byl jste v bezvědomí.” Strýc se nejprve usmál tomu jinotaji: bez vědomí. A pak užaslým lékařům popsal celý průběh operace. Jejich postavení u stolu, všechny použité nástroje, postup, časy, komplikace, slovní pokyny. Lékaři zkoprněli, až jeden, zřejmě aby těžký vzduch odlehčil, se strýce posměšně zeptal:

– “A odkud jste nás sledoval?”

– “Od stropu, přes nějaké Vaše prudké světlo.”

– “A jak to, že jste se nám vrátil?”

– “V tom tunelu, kde jsem byl, mi NĚKDO řekl: ,Běž zpátky, ještě nepřišel Tvůj čas.'”

Kdo to byl, si vysvětlíme. Zajímavé ale je, že strýc tím prožitkem úplně ztratil obavy ze smrti. Tvrdil, že byl zbaven veškeré tíže a starostí, bylo mu lehce jako nikdy. A – nechtěl zpátky. Když se však vrátit musel, úplně ztratil obavy také ze života. Užívá si ho jako nikdy předtím. Každý okamžik. Jako kdyby věděl to, co já nevím – jak je život speciální období.

Položme si nyní, prosím, otázku: Čím byl strýc (a další lidé, kteří prožili klinickou smrt), jestliže své tělo nechali zde? Pokud přijmeme tezi, že duší, pak to znamená, že každý z nás je v první řadě duše. A musíme se ptát: Co na světě vlastně děláme, respektive máme dělat?

Duše je, jak ukazují klinické smrti, nesmrtelná. My v nesmrtelnost přirozeně nevěříme, protože žijeme v hmotném světě. Chápeme tedy pouze to, co je hmotné – a co je hmotné, to má vždy omezenou trvanlivost.

Věříme pouze tomu, co vidíme. Co nevidíme,...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům