Dědečkovi bylo pětasedmdesát, babičce o něco méně. Políbili se.

Já, tehdy malý, jsem se dědečka stranou ptal: “Copak Tobě se babička ještě líbí? Vždyť je…” – nechtěl jsem doříct to slovo, ale myslel jsem “stará”.

“Petříčku,” usmál se, “děkuji za Tvůj názor, ale možná je to tím, že já vnímám to, co Ty ne. Kdykoli zavřu oči, vidím její krásu. Ne že by se neměnila celých padesát let, co spolu jsme. Ta krása naopak ROSTE.”

“Ty vidíš krásu jinak než očima?” podivil jsem se.

A tehdy jsem pochopil lásku. A také to, proč zamilovaní zavírají oči. A proč staří lidé, i když hůř vidí (jak říkal dědeček), vnímají dobro a krásu víc než zamlada.

Především jsem se však naučil – tak jako dědeček – usmívat, když přijde někdo s jiným názorem. Nestavět se na zadní, nevysilovat se bojem nebo přesvědčováním, i když mě ten jiný názor má nebo může bolet.

Tlačítko stisknuto?

Cítíte se někdy plní pozitivní energie jako nafukovací balon a vtom přijde někdo se slovem jako pletací jehlicí a fíííí, ten balon Vám propíchne a radost vypustí?

Marně hledáte způsob, jak trhlinu na balonu zacelit?

A hlavně Vás demotivuje, že se to může stát kdykoli, stačí jen píchnout?

Jak se tomu bránit? Jak nepřicházet o energii?

Jak si jedním člověkem nenechat zkazit celý den, týden, víkend?

A proč nás stvořitel postavil “tak nedokonalé”?

V tištěném magazínu FC jsem zvyklý na přirovnání. Snad těm, kteří magazín neodebírají, nebudou vadit příměry i na internetu: Představme si sami sebe jako dům a na plotu (bariéře, kterou kolem sebe máme) zvonek. Kdokoli může přijít a zazvonit – od toho zvonek je.

Neznamená to však, že každý, kdo zazvoní, je náš přítel, musíme ho pozvat dovnitř nebo ho u sebe hned nechat bydlet. Proč to tedy děláme při...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům