Fáze čtvrtá: Odpočítávání
Zůstaly samy v domě po svých rodičích. “Díky tomu jsme naštěstí nemusely řešit potřebu okamžitého příjmu, abychom zaplatily nějaký nájem, ale i tak nám oběma docházelo, že – studium-nestudium – musíme začít pracovat, abychom se uživily. Na druhou stranu nám to díky výchově a příkladu rodičů připadalo automatické.”
Jana skočila po první příležitosti – práci televizní zpravodajky. “Příjem byl minimální, ale já přesto byla šťastná, že jsem se nějak zapojila a převzala na sebe odpovědnost za nás dvě. Na druhou stranu jsem za dva roky nepřišla na způsob, jak skloubit práci v televizi s prezenční docházkou ve škole. Před bakalářskými státnicemi jsem musela z práce odejít, jinak bych zkoušky nedala. Bez práce jsem je zvládla, stejně jako následné přijímací zkoušky na magisterské studium…”
Jenže… bylo to jako v boxu. Odpočítávání sraženého boxera rozhodčím pokračovalo. Problém se neřešil. “Věděla jsem, že chci dodělat vysokou školu, ale nebylo zaměstnání, se kterým bych mohla školu skloubit a která by nás uživila.”
Janě došlo, že se musí stát pánem, pardon paní, svého času.
Fáze pátá: Zvedání
Usedla k internetu a hledala nějaký záchytný bod, inspiraci. A náhle četla na zahraničních webech o bedýnkovém systému. V cizině úspěšně fungoval, u nás tehdy nebyl. “Lidé v Evropě mají spoustu problémů stejných jako my. I oni se ptali, proč mají kupovat jablka z Nového Zélandu – jen proto, že je centrálně nakupují velké obchodní řetězce pro celý svět –, když je pěstují jejich krajané opodál ve vlastních zahradách,” vzpomíná Jana na dobu, kdy ještě nefungovaly ani farmářské trhy. Spousta lidí mluvila, ale nikdo nejednal. “Tehdy jsem už asi půl roku žila s Petrem. Rozhodli jsme se, že to zkusíme sami.”
Bylo jí 23 let, ještě studovala, a ve volných chvílích objížděla farmáře. Zjistila, kde je jádro problému – proč žádný sám o sobě do Prahy nedováží: Každý se totiž specializoval jen na určitý druh ovoce nebo zeleniny, potažmo mléka nebo pečiva. Nikdo neměl komplexní nabídku. Jana tedy na jedné straně musela vyjednat několik farmářů a na druhé straně se optat nejprve u sousedů v okolí svého bydliště, zda by vůbec o pravidelnou dovážku venkovských produktů měli zájem. Když přikývli, jednoduše obě strany přes svou firmu propojila.
Mimochodem, její pravou rukou se stal manžel, důležitou pomocnicí i sestra. Jako by se opakovala historie – jen rodinný okruh a první kancelář v koutku ložnice.
Fáze šestá: Na...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům