Bylo úterý 13. září a já stál na místě, kde před 11 lety zastřelili mého kamaráda z Novy. Stál jsem u lavičky, na níž studentku ohrožoval muž s pistolí. Michal se jen zeptal: “Slečno, potřebujete pomoci?”
“Vidíš? Ten pán se snažil o dobrý skutek. Pamatuj si, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán,” ozvalo se za mnou a já viděl tatínka, který takto masíruje svou dcerku.
Připomnělo mi to loňský rok a datum, které je o jeden den a jeden měsíc vyšší (14. říjen). Skládal jsem hold šestnáctiletému Petrovi, který se postavil mezi vraždící schizofreničku a svou spolužačku. Spolužačce zachránil život, o ten svůj přišel.
Stál jsem loni na pietním místě a k svému úžasu slyšel od jedné maminky za svými zády. “Vidíš? Nikdy nehas, co Tě nepálí.”
Bože, co to lidé ze svých dětí dělají?
Co očekávají, že z nich vyroste?
Proč vůbec rodiče se svými dětmi manipulují? Co vlastního v sobě si tím kompenzují?
Jestli uděláš chybu, potrestáme Tě!
Jestli nebude po našem, nebudeme s Tebou mluvit!
Jestli neuspěješ, nikdo Tě nebude mít rád!
Jestli nás neposlechneš, budeš mít zakázané kamarády!
Jestliže budeš jednat jinak, osolíme Ti život!
Vzpomněl jsem si na své dětství a výkřiky:
Stoupni si do řady. Měj ruce za židlí. Směj...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům