Když se partnerka dostala na dno…

Když se kamarádovi zhroutil svět…

Když se komukoli v mé blízkosti stane něco, po čem mu jako tramvaji spadne trolej…

Vidím jen slzy… Slyším jen ticho… Cítím jen beznaděj…

Nemohu říct: Není to moje starost.

Protože… je to moje starost.

Když se mi lidé diví, proč se věnuji vztahům, proč jsem knihu Dvanáct srdcí věnoval pochopení špatného a proč jsem nové vydání tištěného magazínu FC věnoval sbírání se ze dna, tohle jsou ty chvíle. Pokaždé si připomínám, jak člověk potřebuje podporu, milovat se.

Pardon, to poslední slovo není překlep.

Miluji Tě – to nám připadá normální. Mít rád druhé. Oceňovat druhé.

Ovšem na Miluji se často zapomínáme.

Zvláště když na život padne tma, jaký vztah chováme k sobě?

Čeho si na sobě v té chvíli vážíme?

Proč o tom přemýšlíme méně? Copak jsme ve svém životě druhořadí?

Když mi bylo sedmnáct, sepsal jsem dopis dívce, která na tom byla zle. Stejný dopis se ale v každé chvíli snažím psát sobě. Všem, na kterých mi záleží. Je to sice cár papíru, ale stává se společníkem pro osamělou mysl. Kdykoli je mně bídně, s těmito myšlenkami se nikdy necítím ve špatné společnosti.

Samozřejmě si přeji, abyste následující řádky nikdy nepotřebovali. Na druhou stranu, jsem možná snílek, ale ne naivka. Vím, že život houpe v sinusoidách nahoru a dolů. A někdy nám může být úzko. Tak třeba se pak doplnění sebelásky hodí.

Přepis mého dopisu z prosince 1992:

Co na Tobě miluji?

1. Tvůj úsměv.

Nevím, jestli Tvůj chrup je perfektně rovný a zářivě bílý. To, co ho dělá krásným, je jiskra, kterou zažehne...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům