Díl třetí: Zrod dodavatele

Kdyby chtěl v té chvíli přemýšlet o důvodech, proč nemá šanci uspět, napočítal by nejméně tři. A já s ním:

1. Kdyby se chtěl poměřovat s nadějemi svých bývalých spolužáků, nikdy by v Praze podnikat nezačal. Čtyři z pěti jeho ex-spolužáků byli Pražané, znali pražské prostředí, mentalitu Pražanů i turistů, věděli, co chtějí, a měli v Praze zázemí. Alojz ne.
2. Jako čerstvě dostudovaný a propuštěný zaměstnanec neměl žádné velké našetřené peníze. Jeho rodiče také ne. Nemohl si tedy jen tak otevřít vlastní obchod.
3. Nevěděl, zda zrovna jeho návrhy budou tak atraktivní, aby jim nějaký zákazník dal přednost.

A nyní přichází 1. přednost, kterou se od Alojze Ryšavého můžeme přiučit: Nepřemýšlel, co nemá, ale hledal, co má.

Moc toho nebylo – snad tužka a papír. I to ale stačilo. Nakreslil design první jednoduché kolekce šperků. A šel do jámy lvové. Tedy – za velkoobchodníky se šperky. Důvod – zjistit jejich zájem.

Uvažoval tak, že nemůže neuspět: Kdyby se jim totiž jeho design nelíbil, řekl by “fajn” a předělal ho. Dvakrát, třikrát… zkrátka DOKUD by nezaujal. Není tedy ani podstatné, že první velkoobchodník měl zájem hned, napoprvé. Objednal si pět kusů levného prstenu ze zlata se zirkony. A Ryšavý si už tehdy položil hlavní otázku podnikatele: PROČ? Proč jsem u něj uspěl? “Tři důvody: 1. Nabízel jsem něco originálního. 2. Zdůrazňoval jsem, jak si dám záležet na kvalitě. 3. Nepřeháněl jsem svou marži. Ve výsledku to byl levný, ale kvalitní a originální šperk. To lidi baví.”

Ale za co ho vyrobit, když neměl peníze? Alojz Ryšavý přesvědčil velkoobchodníky k systému, který fungoval nakonec mnohem déle než na jednu kolekci. Vydrželi to s ním šest let. “Velkoobchodníci mi dopředu dali zálohu na nákup surovin. Zlato a zirkony jsem tedy koupil za jejich peníze. Přidal jsem svou práci, která mě nic nestála, a přinesl jim šperk s tím, že mi doplatili zbytek. Doplatek tedy znamenal můj hrubý zisk. A přitom jsem nemusel vkládat ŽÁDNÉ SVÉ peníze.”

Samozřejmě věděl, že je v pozici blízké zaměstnanci. Byl závislý na svých odběratelích, kteří ho mohli kdykoli odmítnout. “Aby mě neodmítli, musel jsem mít něco, co je baví. A to byla moje marže – tak nízká, že...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům