Vybíhám. 5.45, venku ještě tma, mírně nad nulou, liduprázdno.

“Maminko, kdo to je?” táže se polekaně holčička, které kdosi upravuje zimní čepici.

“Blázen.”

Usmívám se, protože mám ten titul rád, a sbíhám dolů do lesoparku. Mezi ostatní… blázny.

“Bláznem” byl i Emil Zátopek. Až takovým, že o něm koluje spousta smyšlených historek – na podpoření tvrzení, že jeho vnitřní síly nelze dosáhnout.

Třeba že při tréninku běhal se svou ženou na zádech. Jako se závažím… Paní Dana Zátopková, jejíž rodinný dům míjím, se tomu jen usmívala: “S člověkem na zádech se nedá běžet ani posilovat. To se jenom vrtíte zprava doleva a je to k ničemu. Ano, Emil mě nesl před dva kilometry na zádech, ale to proto, že jsem si v Kamenném Přívoze zlomila kotník při seskoku do vody a jinak bych na chatu nedošla,” vyprávěla mi.

Nebo že prý trénoval jedině v těžkých vojenských botách kanadách, aby měl pak na dráze lehčí nohy! “Nesmysl. To jen na vojně, kde se připravoval na olympiádu v Londýně, neměli běžeckou dráhu, tak musel do lesa. Kanady si nechával jen proto, aby si neudělal výron – vojenské boty jsou vysoké a šněrované, dobře drží kotníky. Ale samozřejmě trénoval i v tretrách, maratonkách a trampkách. Propaganda si ale ráda vymýšlela, aby ukázala, jak nezdolné lidi máme.”

Zní mi to v uších. Nejen když běhám. Emil Zátopek mi svými sebekoučovacími pravidly přirostl k srdci i v běžném životě. Učí mě vydržet tam, kde bych to jinak vzdal, a tudíž dojít tam, kam bych jinak nedošel.

Emil byl ve své době nejlepším běžcem na světě. Koncem čtyřicátých let závodil tři sezony takřka každý týden a nikdy neprohrál – jeho celkové skóre za toto období činilo 69 : 0. Když v roce 1952 dorazil na olympiádu v Helsinkách, mohl si vybrat, na jakých tratích bude závodit. Vybral si všechny. Nejprve se postavil na start závodu na pět kilometrů. Vyhrál a zaběhl nový olympijský rekord. Pak se přihlásil do závodu na deset kilometrů. Doběhl si pro druhé olympijské zlato a druhý olympijský rekord. Rozhodl se i pro maraton, ačkoli ho nikdy předtím neběžel. Vyhrál třetí olympijské zlato a vytvořil třetí olympijský rekord.

Přitom to byl v té době třicetiletý vyučený švec, žil v obyčejném městském bytě a trénoval tak, jak mohl kdokoli.

Ale byl jiný ve způsobu sebemotivace. Přestal jsem tedy k němu vzhlížet jako k nadčlověku, který mi nemá co dát, jen frustraci, a raději jsem se jeho myšlením začal inspirovat, i když jen v běžném životě.

V čem mi Zátopek pomohl, aniž to věděl

1. Zjistit, že úspěch je “nevyhnutelný” jen při zpětném pohledu.

Kdykoli jsem jako mladý četl příběhy úspěšných,...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům