1. paradox lásky: Ten, koho nejvíce milujeme, nás může nejvíce zranit.

Neexistuje vztah bez důvěry. Důvěřovat, jak píšu ve svých knihách, znamená dát někomu možnost, aby mě zranil, a současně doufat, že to neudělá.

Opakem lásky není nenávist, protože i nenávist má své emoce a souvisí se vztahem. Opakem lásky je apatie, lhostejnost. Zjištění, že pro někoho nemáme už vůbec žádnou hodnotu, je největší bolestí v lásce.

Kdo nenávidí, ten ještě drží vztah. Kdo se hádá, ten ještě ve vztahu vidí něco, o co stojí za to se pohádat. Kdo ale přestal úplně milovat, ten se už ani nehádá, tomu je druhý prostě lhostejný.

Největším projevem lhostejnosti ve vztahu je ignorování potřeb a hodnot druhého. Nezajímat se, co je pro něj důležité, nekrýt mu záda. Pak se trápíme pro ty, kteří se netrápí pro nás. Pak důvěřujeme těm, kteří nám ubližují, aniž jim to vadí. Pak nás zraňují ti, na které nejvíce spoléháme.

Pamatujme si: Nikdo nás nedokáže zranit víc než ten, na koho spoléháme.

Ale to je dobře. O to snáze vstřebáme 2. paradox:

2. paradox lásky: Tomu, kdo nás nejvíce zranil, přejme v jiném vztahu hodně štěstí. Jen tak se totiž nevrátí.

“Jak bych mohl odpustit tomu, kdo mi nejvíce ublížil?”

“Jak bych mohla přát štěstí někomu, kdo mě tolik zradil?”

To jsou otázky, které člověka drží jen na jedné straně mince: s očima upnutýma na svou bolest. Ale proč? Copak MY si zasloužíme trápit se, jestliže jsme nebyli tím, kdo druhému ublížil? Copak MY si zasloužíme prožívat bolest, když my jsme nebyli tím, kdo zradil?

Není to spíše tak, že bychom měli pocítit úlevu, pokud odejde člověk, který nám byl schopen ublížit, zradit nás? Copak když odejde trýznitel, je důvod vyvěsit smuteční fábor? Není čas spíše na oslavu?

Já jsem šťastný, když z mého okolí zmizí člověk, který můj život činil nesnesitelným. Nevolám, ať se vrátí! Neponižuji se před ním, že jsem stál za víc! Přeji mu v novém vztahu, který si potají založil, naopak co nejvíce spokojenosti. Hlavně ať se probůh už nikdy nevrací.

Proč? Odpovědí je i 3. paradox:

3. paradox lásky: Čím více se ponižujeme, tím více ztrácíme hodnotu.

Je to bohužel zlozvyk už ze školy. Učili nás podbízet se druhým, abychom dostali lepší známku. Tím v nás vznikl mylný dojem, že čím více budeme toužit po tom, aby nás druzí ocenili, tím větší...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům