Kdo určuje naši hodnotu

Mít (udržet) si svou hodnotu znamená mít (udržet) si sebeúctu. Vyjasněme si, prosím, tento termín:

Sebeúcta je pověst, kterou máme sami u sebe. Sebeúctou vytváříme hodnotu ve své hlavě. Všechno, o co se snažíme, potažmo čeho dosahujeme, vychází prvně z toho, co si myslíme, že si zasloužíme. Tam je naše hodnota.

Cena je vždycky to, co platíme za své sny. Hodnota je naopak to, co ze svých snů poté získáváme. Z toho vyplývá, že kdykoli platíme nějakou cenu, musíme na oplátku získávat nějakou hodnotu. Jen tak se vydávaná/přijímaná energie vyváží.

Ve vztahu, kde zvyšujeme cenu (to, co druhému dáváme), aniž dostáváme adekvátní hodnotu (to, co na oplátku od druhého dostáváme), dochází k obrovské energetické rovnováze, která nás likviduje. Doslova se ROZDÁVÁME.

Stáváme se samochodem, do něhož není nutné už ani investovat žádnou energii a on běží sám. Samozřejmě, že nemůže běžet navždy. Dojede na energetický nedostatek. A reakce druhého? “Tss, nepotřebný kus. Už mi nic nedává. Takový je snadné vyměnit.”

Pamatujme si, že kdykoli snižujeme svou hodnotu (to, co nám druhý musí vracet), těžko ji někdy vrátíme zpátky.

Je to paradox: Ten, kdo má sám o sobě obrovskou cenu (protože dává druhému maximum), se sám cítí jako bez hodnoty (protože žádnou hodnotu nedostává zpátky). Připadá si zbytečný. Ano, ten, který by v jiném vztahu byl obrovsky žádaný a hýčkaný.

Abychom se do této strašné situace nedostali, musíme si uvědomit, zač stojíme.

Jak se hodnota zvyšuje

V přírodě to funguje úplně stejně se vším – s láskou, zdravím i štěstím.

To, co máme, si obvykle neuvědomujeme, do chvíle, než to ztratíme. Nikdo si tak dobře neuvědomuje hodnotu zdraví jako ten, kdo o zdraví přijde. Nikdo se o zdraví nestará tak důsledně jako nemocný člověk. Nikdo si tak dobře neuvědomuje hodnotu štěstí jako ten, kdo se cítí nešťastný. Nejdůležitější hodnoty, dokud je máme, obvykle přehlížíme. Je největší školou života, když nám to, co si dostatečně neuvědomujeme, vezme. Dělá to správně. Učí nás si vážit skutečných hodnot, dokud je máme, ne až když je ztratíme.

Se ztrátou zdraví vždycky hodnota zdraví vzroste. Se ztrátou člověka si jeho důležitost okamžitě uvědomíme. Jeho hodnota vzroste ne proto, že by se v té chvíli sama o sobě zvýšila. Hodnota toho člověka fakticky zůstala neměnná – taková, jaká vždy byla. Jen si ji konečně uvědomíme.

Proč nepřelévat květinu

Jestliže byl někdo zvyklý dostávat každodenně 100 procent energie, pocítí to. Zmizí totiž něco, co bylo “samozřejmé”. Ale pozor: Jemu nechybí někdo, komu by mohl dávat; jemu v první chvíli chybí někdo, od koho bral.

A tak začne dolézat. Žebrat. Přetvařovat se. Slibovat jako jezinka, že už všechno pochopil, že se polepšil, a podobné kecy.

Je to jiné postrádání než naše – s uvědoměním, že najednou nemáme komu dávat.

Připadáme si zbyteční, protože jako kdyby přestal být zájem o našich 100 procent lásky a energie. Sami se svou láskou si připadáme nicotní, zbyteční,...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům