Přicházím o ni – zanechal mi vzkaz.

Měl jen divné tušení. Ale vytušené problémy jsou jako vítr. Nemůžeš je vidět, ale cítíš je.

Protože najednou cítíš chlad. A on cítil, že ochladla – i když pro ni dělal hodně. Až moc.

“Bude po Tvém… Ani se mně neptej, SAMOZŘEJMĚ… Rozhodni si to sama…” Myslel, že si ji těmito slovy získává. Ve skutečnosti ale platila nepřímá úměra: Čím více jí nadbíhal, tím méně o něj stála. Nadbíhání je totiž jako laciné víno. Po doušku je Ti možná fajn. Ale po celé láhvi Tě už bolí hlava.

Byl předposlední den v roce a on se právě esemeskou dozvěděl, že je konec; že do nového má vstoupit sám. Dali jsme si schůzku na místě, kterému nerozuměl, ale kde porozumět potřeboval…

Stáli jsme u velkých šachových figur, které nám sahaly až po kolena.

Byl tu proto, aby pochopil, že vztahy jsou jako tahle hra. Mohou úspěšně fungovat pouze tehdy, když si postavy uvědomují svou hodnotu i hodnotu druhých. “Tedy,” uchopil jsem krále, “když ON se bojí, že přijde o svou královnu…”

– “Ale vždyť já jsem se o ni bál!” zvoláním mi skočil do řeči, ale mě jeho slova nezajímala.

“… a když ONA,” přešel jsem ke královně, “dělá všechno pro to, aby ochránila krále.”

Rozpačitě ke mně vzhlédl. “Jak to, že ode mně odešla? Královna se zřekla krále?”

Zavrtěl jsem hlavou. “Královna se krále nikdy nezřekne, protože když padne král, končí hra; končí i ona sama.” A opatrně jsem vážil slova, která jsem teď měl na jazyku: “Ona neodešla od krále. Ona odešla hledat krále.”

“Krále?” nasucho polkl, jako by si uvědomil: To jsem nebyl já?

“Ano, krále,” přisvědčil jsem. “Někoho, kdo je nezastupitelný.”

1. část: Z krále pěšákem

Ztěžka dosedl do proutěného křesla. “Ona ve mně neviděla krále? Přece…” lamentoval, “udělal bych pro ni cokoli, obětoval se...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům