2. část: Z pěšáka králem

Mlčeli jsme. Do noci zářil modravý displej jeho mobilního telefonu, ze kterého ale nic nového nevyčetl. Ukazoval: žádné příchozí zprávy.

Byl zoufalý. A zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Nebýt tam já, zase by jí napsal, zase by se nějak ponížil, v podlézavém nebo naopak uraženeckém chování. V bláhové iluzi, že tím u ní získá vyšší hodnotu. Jako by propadl z matematiky a nevěděl, že snížení nemůže vést ke zvýšení.

“Jak se tedy pěšák,” odhlédl zpátky k šachovnici, “může stát králem? Copak mohu uvěřit, že stojím za něco, jestliže jsem doteď dával všechno, co jsem uměl, a mé královně to nestačilo? Copak mohu dávat ještě víc než NEJVÍC?”

Seděli jsme každý ve svém proutí a přehlíželi obří šachovnici. Se zájmem jsem naslouchal jeho otázky:

“Jak mohu s nadějí vnímat svou budoucnost, když ona byla mé VŠECHNO a já o ni přišel?”

“Jestliže jsem přišel o všechno, nemám nic. Pokud se mé VŠECHNO nevrátí, zůstane mi NIC. Pokud se nevrátí, můj život už nikdy nebude, JAKÝ BYL…”

Usmál jsem se, protože jsem měl radost. Cítil jsem, že se dotkl dna. Tudíž vše dobré měl před sebou. Už mohl jen nahoru.

Stačilo, aby pochopil odpověď na každou ze svých 3 otázek:

… že když někomu dáváme maximum a jemu to nestačí, musíme to prostě přestat dávat. Protože jsou lidé, kteří si neuvědomují hodnotu toho, co pro ně děláme, dokud nenajdeme odvahu přestat to pro ně...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům