220 000 fanoušků. Záleží na jednom?

Venku mrzlo, až praštělo, minus 13 stupňů, a mně po čtvrté hodině ráno v krátkém sledu přišly dvě zprávy na mobil. Tou druhou se hlásil příchozí taxík.

“Mimo město, prosím,” řekl jsem muži, který mi po pár vlezlých otázkách vzal chuť s ním mluvit: “Máte tolik fanoušků a záleží Vám na jednom?”

Píšu si s lidmi šest let, co vytvářím magazín FC. Denně mi svůj problém/žádost napíše sto nových fanoušků. Za tu dobu pro mě 220 000 není číslo, ale konkrétní lidé, jejichž příběhy z velké části znám.

Starší muž, už dlouho v penzi, mi psal takřka denně. S vážnou a postupující nemocí byl jiný. Neptal se, jak šťastně žít, ale – jak šťastně umřít.

Psal jsem mu tedy o srdci, duši, samotě, andělech i odpuštění. Až poslední dny se odmlčel. Dnes v noci mi z jeho facebookového účtu přišla zpráva. Psaná náhle jeho dcerou. Jestli bych mohl přijet. A pokud možno brzy. Protože je to jeho přání, které už zítra nepůjde odmítnout.

Jak opravdu žít?

“Měl jste pravdu, Petře,” říkal rozechvěle. “Netrápí mě, teď v posledních chvílích, že nemám víc peněz nebo dvě auta místo jednoho. Hlavní je pro mě tohle –” a ztěžka pokynul kolem sebe, kde seděla či stála, s ošetřujícím lékařem, celá rodina, “– mít jistotu, že ti, na kterých mi záleží, budou se mnou a v pořádku.”

“Nezeptáte se mě, jaké to je umírat?” zněla jeho první otázka ve zprávě před lety.

“Ne, všichni od narození umíráme. A každý den může být náš poslední,” odpověděl jsem mu.

Teď z naší staré konverzace citoval. Pamatoval si ji. “Všichni umíráme, ale ne každý opravdu...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům