Kde jsi?

Zavři oči, jinak ji nenajdeš. Oči nám umožňují zorientovat se v hmotném prostoru, ale ne v citovém. Proto tolik lidí neúspěšně hledá. Není to tím, že by jejich soulmate neexistovala, ale oni ji hledají očima, a tím ji přehlížejí.

Všechno skutečně důležité máme blíže, než si myslíme. Kdykoli se rozhlížíme po nejdůležitější osobě svého života, nemůžeme ji vidět. Proč? Protože jsme jí my sami.

Stejně tak kdykoli čekáme na vhodnou životní příležitost, divíme se, že pořád nepadá shůry. Přitom i správná příležitost je jako brýle na nose, které hledáme – a čím jasněji vidíme, tím méně nám dochází, že je to právě brýlemi, které máme nasazené.

Osudový vztah tedy nepadá z nebe, nenachází se nikde kolem nás ani odnikud nepřichází. Osudový vztah se vytváří. Tak jako spřízněná duše se neobjevuje. Spřízněnou duší se stává ten, kdo je s námi ochoten i schopen budovat osudový vztah.

Spřízněnou duší není ten, kdo o spřízněnosti jen žvaní nebo spolu s námi sní, nýbrž ten, kdo spřízněnost prokazuje, kdo sen uskutečňuje. Osudové páry totiž nejsou stvořeny proto, aby vedle sebe vzdychaly jen v růžových situacích, ale NAOPAK, aby společně dokázaly stoupat údolím slz, a právě to je činilo semknutějšími, silnějšími, naplněnějšími.

Dobře se tedy rozhlížejme. Ne očima, ale citem.

Jak píšu i ve nejnovější knize 100 nejkratších cest k Tobě, odlišit spřízněnou duši od “jedné z mnoha” není velká věda. Stačí vycítit zřetelné rozdíly.

Jsou jich tisíce, jen je obtížné je postihnout slovy. Pokusím se o to u některých z nich.

1. rozdíl: “Jednomu z mnoha” partnerů vadí, kým jsme či chceme být. Zato osudový partner podporuje to, kým jsme či chceme být.

Ten první nás soudí, špiní, uráží. I když vidí to nejlepší z nás, nestačí mu to.

Ten druhý nás přijal takové, jací jsme. Nemá ambice nás měnit. A díky tomu se měníme. Jak to?

Jsme jako Slunce, které nikdo nesoudí. A tak stoupá výš. Není to tak, že by nás ON dělal lepší osobou. To my se jí stáváme. Protože nás inspiruje, protože v nás věří mnohem dříve než kdokoli další. Věří v nás často dokonce i dříve, než si začneme věřit my sami!

Osudovým se ten člověk stává i proto, že v té chvíli zjišťujeme, že budeme raději prožívat špatné časy s ním než průměrné sami; že raději budeme vedle něj v bouři než s kýmkoli jiným v bezvětří.

My...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům