1. pravidlo: To, jak se k nám druzí chovají, neurčuje naši hodnotu

Kdokoli, koho mineme na ulici, nám může říct: “Idiote!” Ale to neznamená, že idioti jsme.

Kdokoli, kdo odejde ze vztahu s námi, nás může na rozloučenou pošpinit, ponížit, zesměšnit. Ale to neznamená, že definuje náš problém. Dost možná se jen vyrovnává se svým vlastním jedem, vnitřním problémem, o kterém vůbec nevíme, ale který přetekl, protože si ho nechával jen pro sebe.

Slova, myšlenky a činy lidí vždycky vycházejí z nich samotných. A když reagují, reagují po svém. Někdo reaguje zapškle, jiný s nadhledem a humorem. To, jak lidé reagují, nevypovídá o nás, ale o nich – o jejich zralosti, vzdělání, moudrosti, empatii a odstupu.

Co vyvodit z toho, když někdo odešel a ani nezanechal vzkaz, důvod, jakoukoli zpětnou vazbu? No nic. Jestliže nemáme žádnou informaci, jaký závěr bychom z toho měli vyvozovat? Někdy lidé odcházejí proto, že je partner příliš silný, jindy že je příliš slabý. Pokaždé tím ale především říkají, že nejsou ochotni nebo schopni společný problém řešit.

Když se k nám někdo zachová špatně, co to říká o nás? Že jsme špatní? Potkáme-li se s dalajlamou, ani v tom nejkrajnějším případě na nás nezvýší hlas. Říká to něco o nás? Nebo všechno o něm?

2. pravidlo: Pravý partner nikdy neodchází

“Pořád věřím, že se vrátí. Vždyť jsme mu nic neudělaly. Vždyť ho milujeme. Vždyť na něj stále myslíme. Vždyť s ním chceme být,” bědovala Ona. “Jestli je pravý partner, musí se vrátit.”

S omluvou jsem Ji opravil. “Víte, proč se pravý partner nikdy nevrací?” Zavrtěla hlavou. “Protože pravý partner nikdy neodejde.”

Odejde-li člověk, neznamená to, že je špatný. Znamená to jen, že je v dané chvíli špatný pro nás.

Ano, může se jednou vrátit. Ale už nepůjde o stejného partnera. Půjde o někoho nového, moudřejšího, ponaučenějšího. Může to být stejná osoba, ale nikdy to nesmí být stejný partner, stejně špatný.

Pravý partner, i když zmizí z očí, zůstává s námi a my s ním. Je to proto, že láska není fyzická veličina, ale citová – v lásce nerozhodují fyzické vzdálenosti, ale citové. Někdo může být vzdálen tisíce kilometrů, a přesto je pořád s námi. A někdo může sedět přímo vedle nás, a přitom nám být na hony vzdálený.

City nepadají z nebe, city se v člověku probouzejí a vytvářejí. Ne každý v kdekom probudí...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům