Třetí krok: Přijmi, že každý je jen člověk

Ano, i ten, kdo se nám snaží ubližovat, je člověk. To neříkám kvůli soucitu, ale kvůli pochopení.

Člověk funguje jako promítací plátno. Navenek promítá to, co se děje v něm. To, jak se chová vůči nám, nemá primární souvislost s námi. Jestliže má potřebu chovat se k okolí špatně, je to dáno jen tím, že nedokáže ovládnout sám sebe, svou historii, své emoce, vztahy s jinými lidmi. Natolik je slabý, že nedokáže ovládnout ani sám sebe.

Rozdíl mezi roboty a lidmi je v tom, že robota lze přeprogramovat, opravit, přeinstalovat, aby se choval tak, jak my si představujeme. Zatímco člověk se musí přeprogramovat, opravit, přeinstalovat pouze sám. A to je dobře. Tím je vyřešen podstatný problém. Nemusíme se zabývat tím, jak člověka předělat. Nemusíme tím marnit svůj čas.

Přijmout, že každý je jen člověk, znamená svým způsobem odpustit. Ne prominout, ale doslova ODPUSTIT negativní páru, kterou v sobě kvůli něčímu negativnímu chování střádáme. Zkusme být takovým Papinovým hrncem a netrápit se tím, jací druzí jsou. Oni jsou prostě takoví, jací být chtějí. Tak jako my.

Všechny formy negací – nenávist, úzkost, stres, zášť – vyplývají z neochoty nebo neschopnosti zbavit se vnitřní negativní páry a ODPUSTIT ji. Netrápíme se kvůli druhým, ale kvůli sobě. Myslíme si, že když je na nás někdo zlý, jde tu o nás. Ne, jde tu pouze o něj. Proto to dělá. Není na nás zlý kvůli nám. Dělá to proto, aby si neutralizoval negativní emoce v sobě – aby mu bylo lépe z toho, jak je někomu jinému hůře. Opakuji: Nejde tu o nás, na nás mu nezáleží. Být na našem místě kdokoli jiný, bude stejným terčem. Jde mu pouze o sebe.

Možná je vnitřně nešťastný. Možná je zlý, protože k němu v minulosti byl někdo zlý. Možná potřebuje spíše politovat, pomoci. Anebo také ne. Já se, přiznávám, zlými lidmi nezabývám. Jsem možná “necita”, ale principielně se netrápím pro ty, kteří se netrápí kvůli mně. Protože můj život je mi příliš vzácný na to, aby ho marnil.

Čtvrtý krok: Dovol si prožít bolest, naučíš se zvládat ji

Je Vám z chování druhých k pláči? Tak plačte!

Chce se Vám o samotě křičet? Tak křičte!

Potřebujete se projít na čerstvém vzduchu? Tak jděte!

Nestyďme se za to, že jsme lidé. A nezapomínejme, že ti, kteří pláčou, nejsou slabí. Jsou tak silní, že dokážou zvládnout sami sebe – ukázat své emoce, ukázat, že jsou lidé.

Pláč, jakož i další instrumenty, nám věnoval život proto, abychom pochopili, že bolestí dokážeme zesílit. Kdykoli se vypláčeme, je nám lépe. Oči, které se dezinfikovaly slzami, vidí vždycky jasněji. Je to jasný důkaz, že co nás nezabije, nás vždycky posílí.

Neukládejme v sobě bolest. Zbytečně v nás zahnívá. Pak se mění ve všechny formy negací. Vypusťme páru. Naučíme-li se...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům