Stojí můj život za to?

Dnes napíšu o něčem pro FirstClass neobvyklém. Nicméně jinak bych neuměl objasnit další z osob, které mě v životě svým myšlením nejvíce inspirovaly. Od jejího narození právě uplynulo 107 let.

Irena Sendlerowa byla Polka. Kdo viděl například film Pianista s Adrienem Brodym, ví, že být Polkou ve Varšavě druhé světové války bylo privilegium. Tou horší variantou bylo být Židem. Takový musel za zeď, do ghetta, a čekat na vyhlazení.

Irena získala povolení pracovat v ghettu zpočátku jako zdravotnice, později jako instalatérka-svářečka. Na dně tašky s nářadím vynášela malé děti, mezi odpadky na svém náklaďáčku odvážela starší děti. Na korbě měla psa, kterého vycvičila štěkat, když projížděla branou ve zdi. Štěkot zakryl zvuky, které děti mohly vydávat, navíc vojáci většinou dali vozu pokoj.

Napsal jsem ale “většinou”. To znamená ne vždy. Ti, kteří psa odehnali nebo odstřelili, děti našli. Ireně při výslechu zlámali nohy i ruce. Protože ji potřebovali živou, aby je dovedla k dětem, které již osvobodila, pustili ji a sledovali. Tušila, že se konce války nedožije, a tak do sklenice, zahrabané pod stromem na své zahrádce, vložila poznámky o všech dětech, které zachránila. Bylo to prý 2500 jmen.

Před deseti lety byla nominována na Nobelovu cenu míru. Neúspěšně. Vyhrál Al Gore s projektem globálního oteplování.

Irena patří mezi lidi, na které by svět mohl rychle zapomenout, protože se točí stále dopředu. Než v roce 2008 zemřela ve věku 98 let, zajímal jsem se o její motivaci. Proč tolik riskovala pro sen, který měla? Proč její touha přeprala...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům