“Jsem čtyřicátnice a čelím nelítostné realitě. Celý život pomáhám druhým, ale nějak jsem v tom procesu zapomněla na sebe – na to, co chci také já. Dnes se cítím prázdná, zbytečná, hlavně když odcházím z práce a vím, že doma mě nikdo nečeká. Jak se stát pro někoho nepostradatelnou?”

Ze čtení této zprávy, jedné z několika set, které mi chodí denně, mě vytrhl ostrý zvonek. Dvacet let jsem ho neslyšel. Oznamoval konec přestávky.

Vešel jsem do třídy, přeplněné žáky, a čelil vysvětlování paradoxů lásky.

“Chci, aby mě nikdy neopustil!” zvolala.

“Tak mu nebraň, aby mohl odejít!”

“Chci pro ni znamenat stále víc!” vykřikl.

“Tak se neponižuj a neznamenej pro ni stále míň!”

“Chci pro něj být na prvním místě!” ozvalo se zase od okna.

“Tak,” a vybavil jsem si pisatelku ranní zprávy, “u sebe nesmíš být na místě posledním.”

Můj nejdůležitější člověk

Poledne. Žena z ranní zprávy, která si na mě počkala před sídlem firmy, seděla proti mně a vypočítávala, komu všemu kdy pomohla – kdo pro ni kdy byl důležitý. “A teď,” dodala, “jste pro mě nejdůležitější člověk Vy, ani nevíte jak…”

Nevydržel jsem, vzal ji za paži a bez ptaní odvedl k zrcadlu.

“Tohle,” řekl jsem do jejího němého úžasu, “je jednou provždy Váš nejdůležitější člověk.” Podívala se do zrcadla.

Upřímně řečeno, někdy se musíme (znovu) naučit být sami sobě nejlepším přítelem. Doba nás nutí sklouzávat do stavu, kdy jsme sami sobě naopak největšími nepřáteli. Pořád se jen rozmazlujeme představou, jak nás druzí mají rádi a jak nám naslouchají, a přitom zapomínáme milovat a poslouchat sebe.

Je to krutý i krásný fakt: Šťastnými nás neučiní nikdo jiný, protože naše štěstí nepoletuje nikde kolem. Štěstí buď máme, nebo nemáme v sobě. Štěstí je stav mysli, která si jednoho dne začala vážit sebe; která si jednoho dne uvědomila, že i MY máme místo v žebříčku svých nejdůležitějších hodnot; které jednoho dne došlo, že nadešel čas stát se pro sebe první...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům