2. fáze: Když nemůžeš, přidej.
“Tisíckrát mě při každém závodu napadlo: Dnes to nedokážeš. Ať jsem zaostával za ostatními (pocit ,Co když dnes jsou lepší?’), nebo jsem vedl (pocit ,Co když jsem to přepálil a nevydržím?’). Zjistil jsem, že nejlepší způsob, jak se vyhnout záporným myšlenkám, je zaměstnat mozek jinak, ideálně pozitivními myšlenkami,” vzpomínal Emil Zátopek.
Při tréninku, kdy byl na trati sám, vyznával pravidlo: Když nemůžeš, přidej. “Kdykoli jsem si myslel, že nemohu, mohl jsem. Stačilo trochu zvýšit rychlost. Tělo má totiž rádo změnu. Jestliže se ustálí ve stereotypním režimu, začne mozek lenivět a vymýšlet klukoviny, třeba: ,To je nuda, dnes to zabalím, není dobrý den.’ Přitom kdykoli mozek zaměstnáme kladným pokynem, například ,Přidej!’, tělo to dokáže. I když jen na pár metrů, prostě zrychlí. Tehdy vidíme, že mozek úkoluje tělo a to, jestli posuneme vlastní limity, je hlavně v naší mysli.”
Při závodu zaměstnával mozek jednodušeji. Měl přece kolem sebe vděčné objekty. Ačkoli si soupeři mysleli, že je to součást Emilovy strategie, sám běžec se rád při běhu družil. Aby využil čas, i uprostřed závodu se chtěl zdokonalovat v lámané francouzštině, angličtině a němčině. Jeden Angličan si na Zátopkovo neustálé “tlachání” dokonce stěžoval u sportovní komise. “Snažil jsem se prostě nepustit negativní myšlenku do hlavy. A když se objevila, vyhnat ji. Myšlenkou, která jasně rozhodne, že prostě přestat nemůžeme.”
Jakou konkrétně?
3. fáze: Přestaň, ne když jsi unavený, ale až když máš hotovo.
Když se na olympiádě v Helsinkách v roce 1952 postavil na start maratonu, se kterým neměl žádné zkušenosti, chtěl ho tehdejší držitel světového rekordu, Angličan Jim Peters, v horkém dni utavit. Nasadil tak ďábelské tempo, že na značce patnácti kilometrů byl deset minut pod vlastním světovým rekordem. Ostatním závodníkům se již výrazně vzdaloval. Zátopek si nebyl jistý, jestli takové tempo je vůbec možné vydržet. Doběhl tedy Peterse, aby se ho zeptal: “Promiňte, tohle je můj první maraton. Neběžíme moc rychle?”
Stratég Peters šalamounsky odvětil: “Ne, moc pomalu.”
Důvěřivého Zátopka to překvapilo. Neviděl v tom lest. Přece mluvil se světovým rekordmanem! A tak poděkoval, poslechl a vyrazil. Vyčerpaný Peters za rychle se vzdalujícím soupeřem rezignoval. Zastavil a závod nedokončil.
Když Zátopek vbíhal do tunelu na stadionu, vítal ho ohlušující jásot. Jamajští...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům