Říká se, že láska je emoce. Pak mi ale řekněte, proč člověk v emocích dokáže tolik zranit. Tolik ublížit.
Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že v hádkách záleží na argumentech. Později jsem zjistil, že důležitější, než mít vítězný argument, je neztratit člověka.
Naučil jsem se tedy hlavně nezraňovat. K čemu mi bylo následně říkat “Miluji Tě”, když už to, jak s druhým zacházím, dostatečně vyjadřuje to, zda ho miluji.
V nejplamennějších projevech svého života, kterých jsem už za několik sekund litoval, jsem zapomínal, že ve vztahu není nikdy jeden vítěz a jeden poražený. Že buď vítězíme oba, nebo prohráváme oba. Že ve správném vztahu není JÁ a TY, ale pouze MY. Že – pokud opravdu patříme k sobě – jsme jeden společný organismus.
—
“Vyrábíš vlastní bouře, a pak se divíš, když začne pršet.” 100 nejkratších cest k Tobě
—
Jako mladý jsem byl tak hloupý, že jsem v druhém viděl soupeře. Někoho, koho musím vymačkat, zmuchlat, zahodit, srazit na kolena. Byl jsem tak hloupý, že mi nedocházelo, že tím vším partnerku jen učím žít beze mě.
Dnes, když se potkávám se svými čtenáři, kteří mi svěřují své příběhy, zjišťuji, že existuje mnoho takových lidí, kteří nejprve spálí most, a pak se diví, že se druhý na protější straně od spáleniště odvrací a hledá jinou cestu životem.
Když se mi to stalo poprvé a já se ještě začal rozčilovat, jak to, že k tomu člověku nemohu zpátky a obejmout ho (když jsem sám spálil most), uvědomil jsem si tu zvláštní matematiku ve vztahu.
1 + 1 = 1, ale 1 : 2 = 0,5
Vstupovali jsme do něj jako dva samostatní jedinci. Splynuli jsme však v jeden společný organismus. V naší matematice platilo éterické 1 + 1 = 1.
Když jsem však vztah vlastní hloupostí zničil, nevystoupili jsme z něj jako dva samostatní jedinci. Oběma nám něco důležitého scházelo. Ano, každému z nás chyběla ta druhá půlka společného organismu, který jsme dříve tvořili. V našem životě začala platit opět přízemní matematika: 1 : 2 = 0,5.
A já jsem tehdy pochopil, že lidé jsou jako andělé s jedním křídlem. Potřebují druhého, aby se společně vznesli. Musejí tedy najít jinou osobu, ochotnou dohodnout se na společném rytmu mávání křídel, a nejen dohodnout se, ale každý den ho i uskutečňovat. Současně si však oba tito andělé musejí uvědomit, že když ztratí společný rytmus, spadnou. A ty pády potom bolí....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům