Zažili jste někdy závislost? Pardon, nemyslím tu na cukru, alkoholu, displeji mobilního telefonu. Myslím závislost na druhém člověku.

Dnes jsem potkal muže závislého na ženě, kterou si vyhlédl. Udělal by cokoli pro společný vztah. Pro ni zajímavý nebyl, leda jako příležitost získat pejska. Tak se říká lidem na pomyslném vodítku, kteří jsou na lusknutí prstu u nohy a plní přání jako kouzelní džinové.

Plní je ne proto, že musejí, ale proto, že chtějí. A plní je přesto, že s každým vyplněným přáním nepřichází odměna, nýbrž trest. Další odstrčení, nové zesměšnění. Člověk-pejsek ale ani pak neodejde. Opodál čeká na nový pokyn s nadějí, že příště “obstojí lépe” a snad už… (no však o tom píšu ve své nové knize, jakož i tom, jak z takové šlamastyky ven).

Ale nemylte se, pejskem dokážou být i ženy. Pokaždé se zdráhám o takovém příběhu psát, protože pejska málokdo pochopí. Tohle totiž nelze pochopit rozumem, jedině srdcem, které také někdy poznalo závislost. Jedině takové srdce pejska neodsoudí.

Tentokrát šlo o ženu, jejíž manžel si našel jinou. Totiž: jiné. Netajil se s tím. Ba, paradoxně, čím zřetelněji dával najevo, že o svou ženu nestojí, tím větší potřebu měla získat si jeho pozornost a předčit jeho milenky – už kvůli své hodnotě, sobě samotné.

Osud jí dokonce přál. Zoufalé přihrál přítele, který by pro ni udělal první poslední. Jenže ona nechtěla manžela opustit a odejít k příteli. Nedokázala odříznout to, co jí bralo sebeúctu, co “milovala”, co se ona nerozhodla zničit. Věřila, že to ještě nějak půjde opravit. Tím ztratila svůj pevný bod ­– přítele.

Dělám to proto, že…

“Nemohu odejít, protože to nemohu udělat své malé dceři – připravit ji o otce,” říkala žena, která tak raději dávala své dceři příklad, že je lepší obětovat šťastný život.

“Nemohu odejít, vždyť bez ní nedokážu žít,” říkal muž z prvního případu, který ještě nevěděl, jak naopak snadno dokáže žít bez takového protějšku – a s jiným, který si ho bude v životě více vážit.

Skutečným důvodem obou byl strach. Oba se báli, že něco ztratí. I špatné tak považovali “alespoň za něco”.

Nechtěli být nevýznamní, a o to více je trápilo, že se tak cílili. Zabíjelo je ne to, že se pro druhé obětují, ale že to oni neocení. A proto jejich automatická touha zněla: Udělat něco jiného, co by druzí ocenili. Udělat to lépe, jinak, ale nepřestat to dělat. Prostě se pokusit zavděčit víc.

Když tento sklon objeví zaměstnavatel u svého zaměstnance, může ho mít v hrsti. Stačí připomínat...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům