Seděl na konci pláže, oblečený, zahloubaný. To lidé u moře nebývají – pokud ovšem nepřijedou sami tam, kam měli přijet ve dvou.
“Potřeboval bych někoho, kdo mě obejme a řekne, že nejsem tak bezcenný, jak si o sobě právě myslím.”
Rozuměl jsem jeho pocitům. Člověk si nikdy neuvědomí, jak moc je osamělý, dokud nedojde až na konec dne a tam nezjistí, že nemá komu říct o tom, co za den prožil, co ho trápí… a že je na všechno sám.
Jsou to chvíle, kdy bychom si ze všeho nejvíc přáli ztratit se. Přitom to, co ve skutečnosti potřebujeme, je naopak se nalézt.
Lidé sice někdy říkají, že je lepší být sám, protože Tě nikdo nezraní. Jenže pak zjistíš, že stejně jen přemýšlíš, přemýšlíš, přemýšlíš… a jediné, co chceš, je být zase pro někoho důležitý.
Než pláž potemněla a získala nachový odstín západem slunce, povídal jsem tomu muži i o druhé straně samoty. O té dobré.
Zpočátku mi nevěřil, pak o tom začal přemýšlet. Ano, opět přemýšlel, jen vyměnil předmět svého přemýšlení. To, proč je samota špatná, za to, proč může být i ku prospěchu člověka.
Když jsem psal knihu 100 nejkratších cest k Tobě, věděl jsem, jak samota může tížit – jak člověk, ještě nedávno někým žádaný, se najednou sám může cítit bezvýznamný.
Přesto je to součást cesty vpřed.
Zažil jsem už mnoho lidí, kteří nahlas říkali: “Jsem v pořádku.” A přitom si tolik přáli, abych se jim podíval zpříma do očí, která jsou okny do duše, a poznal, že nejsou. A abych jim vysvětlil, že v pořádku budou – že nemají mít strach.
Více než 300 stran své nové knihy jsem tedy věnoval těm, kteří jsou někde sami, bez člověka, který by je ujistil, že v pořádku budou. Matthias, tam na pláži, byl první,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům