Miluji Tě, ale…

O mužích se říká, že nepláčou. Není to pravda. Pláčou už jako kluci.

O jednom takovém Vám dnes povím. Vím, že se mu budete smát. Ale právě proto kluci pláčou jinak.

Kryštof byl možná vůbec nejmladším čtenářem mé první knihy 250 zákonů lásky. Když si ji u mě osobně přebíral, bylo mu patnáct let a já mu tam vepsal: “Snaž se mít v životě co největší srdce. Jen tak se do něj vejde všechna láska, kterou si potom zasloužíš.”

Kryštof to srdce opravdu velké měl. Bohužel, kolik se do srdce vejde lásky, tolik se do něj vejde také bolesti.

Kryštof slyšel větu, kterou žádný chlap neslyší rád. Ta věta zní: “Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo, ale já musím být s někým jiným.” Ta věta bolí tím víc, že nedává smysl. Nelze ji rozumem vyložit, a tak na ni reaguje jen srdce – ohromnou bolestí.

Nesnesitelnou.

Nezvladatelnou.

Dvě strany jedné mince

Láska nabízí dva extrémní pocity. Ten první, rajský, když slyšíte: “…, ale miluji Tě.” A ten druhý, pekelný, když slyšíte: “Miluji Tě, ale…”

To první chlap slyší, když se žena rozhoduje mezi dvěma muži a zdá se, že se rozhodne pro něj, protože pro ni dělá víc. To druhé chlap slyší, když si žena uvědomí, že ji více přitahuje ten, který pro ni dělá míň. Že raději půjde za motýlem, který se jí ztrácí z dohledu, než aby si všímala toho, který jí spolehlivě sedí v dlani. O toho druhého totiž nemůže přijít.

A člověk se vždy bojí o to, o co může přijít. Ne o to, o co přijít nemůže.

Opravdu se to zlepší?

Pro Kryštofa to byla první láska. Ta je vždycky nebezpečná. Člověk poprvé zažívá krajní emoci, kterou s nikým jiným nepoznal. Jestliže ho takový člověk opustí, jeho logika říká, že nemá smysl žít, protože není pro koho. Pro koho žít, když on byl jediný?

Já vím, že se teď smějete a říkáte si: Kryštofe, takových ještě bude! Jenže já jsem to v jeho věku také nevěděl. Proto když mi ve čtvrtek večer napsal, že si bere život, musel jsem okamžitě za ním. Tušil jsem, jak se cítí sám. A jak už ničemu nevěří.

Když jsem já prožíval to, co on, druzí mi říkali: “Neboj, to se zlepší.” Přitom na mou otázku “A kdy?” neznali odpověď. Když mi přesto říkali “Najdeš si někoho jiného”, já věděl, že nenajdu. A určitě to tak cítil i Kryštof.

Ten večer lilo jako z konve, a to bylo moc dobře. Proč? Protože jsme si mohli dát sraz venku. I kluci se potřebují uvolnit, vyplakat a vypovídat. A když pláčou v dešti, nikdo na nich nepozná bolest. Slzy jim tečou z očí – to jak se dezinfikují zevnitř – a v provazcích vody se to ztrácí.

Je zvláštní, že takhle pláčou nejen kluci, ale i dospělí. V každém věku – v 17, 27, 37 i 107 let – si myslí, že nikdo lepší už nemůže přijít.

Peklo srdce

Stáli jsme tak, opřeni o zeď v lijáku, tři hodiny. Jen jsem naslouchal tomu, co jsem sám dobře znal – Kryštof mluvil jako já před lety.

O tom, jak neví, jestli v životě víc bolí to, když ten, komu důvěřoval, zradí, nebo to, když tomu, kdo zradí, důvěřuje dál.

O tom, jak někdo rozbil jeho srdce na padrť, ale on ho dál miluje každým tím střepem.

O tom, že nejhorší v životě není být osamělý, ale opuštěný tím, na koho nemůžete zapomenout.

Ty pocity dobře znám. Stane se to vždycky poté, co chcete k někomu patřit – jako příloha k dokumentu. Když ten dokument zmizí, cítíte se ztracení.

Tehdy poznáváte obě strany mince, zvané Láska. Na jedné straně absolutní štěstí, na druhé straně absolutní beznaděj. A ty dvě strany od sebe nejde oddělit, protože...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům