“Byl jste v Branišovském lese?” zeptal se a já vzhlédl od své nové knihy, kterou jsem mu podepisoval a která je také o věcech mezi nebem a zemí.

Jestli jsem tam byl? Co odpovědět? Lhát, aby nikam nechodil – ale co když už tam byl? Nebo přiznat, že otázka už nestojí “Věříte na duchy?”, ale “Dokážete cítit energie?”

Co nevidíme, a přesto to je

Není pochyb o tom, že existují síly, které nevidíme. Tak jako nevidíme internetový nebo mobilní signál, a přece jsou všude kolem, nedokážeme očima postřehnout ani odvahu, strach, víru, lásku, a přece to jsou energie, které nás ovlivňují, tak jako čisté zlo. Nejsou v lidech, tak jako duše.

Kdo se kdy zajímal o duše, ví, že jsou nehmotné. Nejsou tedy limitovány žádnou hranicí hmotného těla. Duše není doslova v nás, spíše je s námi. Provází nás. Na Zemi má svůj úkol (více o tom píšu v knize), a když ho nestačí splnit, jako by dostala “domácí vězení”.

Nesmí tam, odkud přišla. Zůstává “mezi světy” a v tom, čemu říkáme peklo.

V pekle

Peklo není zeměpisné místo, jak ho známe z pohádek. Neleží ve skalách, pod zemí, na konkrétním kontinentu. Není ani na obloze. Peklo je nehmotné. Je přímo v duši. Někdy to peklo, ten nesnesitelný pocit, cítíme jako varování už za života. To když sami sebou pohrdáme.

A pro ztracené duše, které nemohou odejít, ačkoli o svou hmotnou schránku (tělo) už přišly, je to peklo věčné.

“Láká mě tam jít,” dodal muž a já ho požádal, ať počká po konci autorského čtení. Cítit ztracené duše není těžké. Ale je třeba jim porozumět. Navštívit ta místa (třeba ta, o kterých napíšu) s velkou mírou pokory. Respekt je ochrana před negativními vlivy.

Osm herzů

Já, když jsem poprvé procházel Branišovským...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům