Hřbitov u Velhartic

Pohřebiště tu bylo už za Velké Moravy. Tehdy se stala hrůzná událost, kterou Karel Jaromír Erben vepsal do své Kytice jako báseň Svatební košile. Pověst výrazně bulvarizoval a hlavně posunul o dobrých tisíc let do nedávné doby.

O co šlo? Dívka milovala chlapce, který musel do boje. Zahynul, ale dívka ho nepřestala milovat. Jiní muži si na ni mysleli, ona je odmítala s tím, že vždy bude patřit jen tomu jednomu. Nazlobení muži se v noci sešli v jednom z rohů hřbitova (na místě ho nemůžete minout ani se zavřenýma očima, je tam skokově citelně silná zóna zla – mimochodem, v jihovýchodní části) a za pomoci obřadu černé magie vyvolali duši zabitého chlapce a navedli ho, aby si dívku odnesl.

Vcelku čitelné je i místo, kudy negativní duše šla pro dívku (místem dnešní hřbitovní zdi). Třešeň, kterou tu později vysadili, cosi zkroutilo jako paragraf. Dnes je tu pahýl stromu, který zjevně trpěl ve smrtelné křeči. (Stojí jižně od vstupní brány.)

To je však jen část zla. Další přibyla později. A lze ji nejen cítit, ale vlastně i měřit, slyšet a vidět.

Stával tu dřevěný kostel. Když ves jednou přepadli lupiči, ženy s dětmi v obavách o život utíkaly na jediné místo, kde se cítily v bezpečí – uzamkly se v kostele. Lupiči opravdu dovnitř nešli. Podpálili ho. V plamenech uhořeli všichni.

Dodnes tu můžete slyšet jakoby nářek. Velký kamenný kříž, vsazený v dlažbě, má zvláštně zhroucený silový bod – není ve středu kříže, ale v horním rameni. I když bylo celé místo vysvěceno, očištěno, na spáleništi postaven kamenný kostel, v jeho zděném štítu prosakuje několik tmavých skvrn, připomínajících dívčí tvář.

Místní několikrát omítku strhli, ale i z nové bílé barvy pokaždé obličej prosákne....

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům