Jak čas dovolí, sejdu se se čtenáři svého magazínu nebo knih. Ve frontě jich aktuálně čeká okolo šesti a půl tisíce. Co čtenář, to unikátní potřeba, příběh a problém.

“Nedokážu neodjet, ani odjet,” řekla mi Tereza. V ruce svírala čtyři letenky a očima hlídala malé kluky-dvojčátka, sotva stojící na nohou. Čtvrtá letenka byla plonková. Manžel na letiště nepřijde.

Své milence slíbil, že TO manželce řekne do konce června. Neřekl. A tak TO milenka řekla manželce v předvečer odletu.

Mám z těchto situací hrůzu. Nezapomenu případ, kdy takto milenka osobním setkáním šokovala manželku, přesvědčenou o dokonalém vztahu. Manželka se zhroutila, opila a z pomsty zabila společné dítě. Byl to sekundový amok a od té chvíle za něj platí nepřetržitě. Čert vem vězení, peklo má ve své mysli:

Co jsem to provedla nevinnému dítěti?

Proč mě nikdo nepochopí? (ztratila veškeré přátele i vlastní rodiče, kteří ji prokleli)

Co jsem tím získala? (manžel, podporovaný její rodinou, si založil nový domov)

Příběh ledové kostky

Jak si to srovnat v sobě? Jak to vysvětlit dětem, které pořád nic netuší? A jak dál vycházet s člověkem, který zbořil naši budoucnost? – To byly Tereziny otázky.

V letištní kavárně jsem požádal o vodu s ledem. Kostku jsem vložil Tereze do dlaně a požádal ji, ať ji sevře – pevně, aby “neodešla”; ať té kostce dává všechnu svou energii, teplo, které má.

Pak Tereza dlaň otevřela. Kostka byla pryč. Zbyl jen chlad. Chlad z veškerého vydaného tepla. Jaký paradox!

I tak dokáže fungovat příroda – když už si myslíš, že ledovou kostku či třeba sněhovou vločku pevně držíš, rozplyne se.

Je to nespravedlivé? Proč nám to život dělá? Proč se musíme...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům