Milovat, a přitom nebýt šťastný…

Požádal jsem o Crodino Bitter a nadechl se výhledu na Zlatohorskou vrchovinu. Do Wiener Kaffeehausu pak vstoupil On, který se ani nemusel představit – poznal jsem ho, protože do vily z období belle epoque prostě nepatřil svou náladou.

Měl všech deset znaků člověka, který potřebuje změnu v životě. “Lidé mi neustále říkají, ať odpočívám. Budím se unavený. Mám špatné sny. Žiju v minulosti, nebo sním o budoucnosti. Závidím lidem jejich životy. Jsem nervózní. Do práce častěji chodím nerad než rád. Každý mě vytáčí. Pořád mám pocit, že něco špatně dopadne. A hlavně – vadí mi lidé, které bych měl mít rád.”

Byl to muž, žijící v takzvané komponované rodině. S rozvedenou ženou a jejími dvěma dětmi, kterým se snažil nahrazovat tátu, ale ony mu dávaly najevo, že žádný táta není. A když je chtěl vychovávat, i jejich matka se ohradila: “Tohle není Tvoje role.” A tak si zvykl ustoupit do pozadí a být pro všechny “ten třetí”.

“Snažím se mít se všemi krásný vztah, všech členů rodiny si vážím a respektuji je. Společně jsme ustáli již spoustu těžkých situací. Pořád se ale nemohu zbavit pocitu, že jsem navíc, a hlavně – že si přeji zažít NORMÁLNÍ rodinu.”

Byl to paradox. Miloval ženu, a přece s ní nebyl šťastný. Nikdo mu neubližoval, a přece si svůj život představoval jinak. Žil v rodině, kde děti nadšeně opakovaly “táta, táta”, ale jeho se to slovo netýkalo. “Proč jsem pro děti až za otcem, který od nich odešel a který si na ně dělá čas, jen když má náladu? Proč se necítím důležitý; proč mi děti dávají najevo, že beze mně jejich máma může být, když vím, že nemůže; proč nemohu mít významnější roli v rodině; jak k nim mám najít cestu?”

Od chvíle, co první z Vás obdrželi nové vydání magazínu FC Jak obstát v dnešní době ledové, se mě ptáte na složité situace ve svých “chladných” vztazích. Žádný z nich není černo-bílý. Vaše srdce dobře ví, proč druhého miluje, ačkoli se mu to rozum snaží logickými argumenty vymluvit.

Srdce dobře ví, proč zůstává…

Odejít? To je vždycky to nejsnazší. Mozek to ví. Mozek nechce přemýšlet, hledat. Mozek rád odpočívá, spí, sní. Zato srdce je zvyklé bojovat. Nevysadí nikdy ani na vteřinu. Takové už je.

Vladimír byl jedno velké srdce. Proto ho nelze pochopit rozumem, jedině srdcem. Proč vlastně zůstává? Proč se trápí? Proč mu záleží na dětech, od kterých odešel i jejich otec? Proč mu srdce stále říká: “Neodcházej!”?

V knize 250 zákonů lásky jsem...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům