“Co je to sebeláska?” zeptal se.

Byl to muž, jakých není málo – mámotáta. Neštěstím ztratil ženu, už roky dělá dětem tátu i mámu, ráno vstává pod náročný “válec” dvou zaměstnání a večer mu chybí ještě jiné objetí než usínajících dětí.

“Copak mi sebeláska nahradí partnerku? To mám objímat sám sebe v posteli? To mám zrcadlu vyprávět, jak je mi ouvej? To mám od fotografie mé ženy čekat pohlazení, slovo podpory, uklidnění?” svěsil hlavu. “Snažím se, abychom žili šťastně, ale někdy je tak těžké být sám se sebou v dobré společnosti…”

Jak se naučit mít rád sebe, a to i “ve dnech sovy”, jak chmurným časům říkal Ignát Hermann (1854–1935)?

Jak přijímat i ten život, který jsme si nevybrali, jako požehnání, a ne jako trest?

Jak ve chvílích, kdy není dobře, věřit, že bude líp?

A proč vůbec máme tohle prožívat?

Dvojí realita

Zaplatil jsem a vzal muže ven – abych mu názorně ukázal to, co vysvětluji ve své knize 100 nejkratších cest k Tobě slovy. Vzal jsem ho do rušných ulic, kterými proudila auta, lidé se míjeli telepaticky s pohledem obráceným do mobilů, blikaly neony světelných reklam a za výlohami se vyjímalo tolik ukázek lidského pokroku.

“Proč tady nikde nevidíme opice?” překvapil jsem muže otázkou. “Přece z opic pocházíme. Tak kde se opice zadrhly, že neřídí auta, nekomunikují mobilními technologiemi, nemají internet? Proč se tak rozvinul právě člověk?”

Mlčel. Věděl, že člověk není ani nejsilnější, ani největší, ani nejchytřejší tvor na světě. A přesto vyMYSLEL úplně jiný svět. Zatímco zvěř zůstává stále v tom svém stejném, celou historii.

Člověk totiž pracuje s...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům