"Velké štěstí může cítit jen ten, kdo poznal velkou bolest." Liz Taylor
Tam, kde bych ji nikdy nečekal, v horských serpentinách, po ránu prostydlých, stála stopařka.
“Kamkoli, prosím,” řekla a měla štěstí. Právě tam jsem jel.
Nevím, odkud spěchala, ale vím, co si odnášela – hodně bolesti a tmy. Jako by vstoupila do tunelu a chybělo jí světlo, aby pochopila, kam má jít dál.
Máte to někdy také? Tolik si přejete něco překonat, ale nejde to a už ztrácíte sílu? A čím víc se (marně) snažíte, tím spíše máte chuť všechno zabalit?
Za dobu, co píšu magazín FC, jsem potkal spoustu talentovaných lidí, které někdy srazila okolnost, událost, člověk. A oni se pro samou bolest nemohli zvednout. Nemohli se začít soustředit na nic jiného než na to, co je na zem dostalo. Jen na negativa. A z negativních myšlenek nejde vybudovat pozitivní pocit, který je základem pozitivní změny.
Mysleli na to, co je bolí, a to nešlo zapomenout. Je to zvláštní krvácející rána v srdci. Nedá se obvázat, vyčistit kysličníkem, vyoperovat. Ta bolest stírá rozdíl mezi žitím a přežíváním.
Dokud mlčela, mlčel jsem také.
“Povídejte mi něco,” řekla najednou.
A tak jsem povídal a ona mlčela. Poslouchala. Tři hodiny.
Vyprávěl jsem jí o muži, který hledal radost. Zaklepal na brány kláštera, otevřel mu mnich. “Jistě, máme tu recept na radost. Je za těmito dveřmi,” ukázal na jedny zamčené. “Ale klíč Ti dát nemohu, protože nejsi mnich.” Muž se tedy optal, co má udělat pro to, aby se stal mnichem. “Musel bys jít do světa a spočítat, kolik je v něm stébel trávy a zrnek písku.” Muž poslechl a dlouhé roky chodil po světě – skalách, plážích, městech, lesech a jen počítal a počítal. Až došel zpět ke klášteru a mnichovi pověděl ta závratná čísla. “Dobře,” pochválil ho mnich. “Tady máš klíč.” Muž odemkl dveře a užasl. Za nimi byl obří kámen. Vší silou ho...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům