Než jsem v roce 2011 založil FirstClass.cz, největší komunitu osobního rozvoje, potkal jsem několik lidí, kteří ovlivnili můj život. Budu Vás s nimi seznamovat v nové rubrice Influenceři, protože většinu z nich znát nebudete.

Damon je Australan, táta jako já. Nejedl zjevné cukrovinky, nepil slazené limonády, nenavštěvoval fastfoody. Pravidelně sportoval. Žil “normálně”, chtělo by se říct, možná dokonce “zdravě”. Snídal cereálie s nízkotučným jogurtem, zapíjel to ovocnou šťávou, hlídal si kalorie, přikusoval müsli tyčinky.

Přesto přibíral. Není to vtip. Lékaři ho z rozboru krve varovali, že “jí příliš mnoho cukru.”

“Když jsem si prohlédl obaly, v doporučené dávce cereálií bylo v přepočtu 8 lžiček cukru. V nízkotučném ochuceném jogurtu další 4. Ve dvou deci jablečné šťávy 8 lžiček cukru. Dříve jsem se posmíval, jak může průměrný Australan zkonzumovat denně 40 lžiček cukru. A já sám jsem jich už k snídani měl polovinu – 20 – a za hodinu znovu hlad!”

Tehdy poprvé užasl, kolik cukru jí, aniž o tom ví.

A ještě víc se podivil, když zašel do supermarketu a hledal nějakou potravinu bez cukru. Zjistil, že je to v průměru každá pátá!

Jeho jediná otázka zněla: PROČ?

Proč musí být v jídle tolik cukru?

A hlavně: Proč nám ani nepřijde, že ho tolik jíme?

Stokrát PROČ!

Jednou v restauraci poobědval kuře s teriyaki omáčkou a citronový ice tea. Na přebalu teriyaki omáčky četl 4 lžičky cukru, na ledovém čaji dalších 9. Rozhodl se pro experiment. Požádal o pytlík cukru.

Holé kuře posypal 4 lžičkami cukru a v obyčejné vodě s citronem rozmíchal dalších 9. Výsledek? “Fuj, nechutnalo mi to. Ten cukr tam nepatřil.” A tak přibyla další otázka: Jak to, že stejné složení v průmyslovém provedení chutná? Jak to ti čerchmanti dělají, že to dokonce vyhledáváme?

V rozhovoru, který přinášíme v tomto vydání magazínu FC, Damon ukazuje neuvěřitelné triky výrobců, jež způsobují nejen to, že o cukru v jídle nevíme a že nám ta potravina “víc” chutná, ale hlavně že ten výrobek chceme zas! Ostatně, víte, proč se nemůžete odtrhnout od Coca-Coly nebo točené zmrzliny, jak jednou ochutnáte? Co vědci ve službách potravinářského průmyslu před mnoha lety objevili?

Damon o tom natočil That Sugar Film, který obdržel AACTA Awards jako nejlepší celovečerní dokument roku. Varuje, že cukr dokáže být podobně návykovou látkou jako tabák nebo alkohol. “Rozdíl je ale v tom, že cigarety a alkohol jsou veřejně potlačovány, a hlavně je zákonem zakázáno podávat je dětem. Naopak na cukru je postavený celý dětský marketing. Když si nedáš tuto sladkou tyčinku nebo černou limonádu, křičí reklama, nejsi in, nepatříš do kolektivu šťastných přátel. Jsi mimo!”

Damon v rozhovoru vysvětluje, na jaké instinkty cílí tato reklama a kam až vede následná závislost dětí na cukru. A hlavně, že potravinářské firmy to vědí. “Vzkázaly mi: Klidně dělejte osvětu. My ji dělat nebudeme. Lidé by přestali kupovat naše produkty.”

Mysli!

Damon mi předvedl, jak snadné je ztratit kontrolu nad cukrem.

Podal mi jablko.

“Kolik takových jablek sníš na posezení?”

“Jedno, maximálně dvě,” připustil jsem.

Podal mi šťávu z jablečné dužiny.

Vypil jsem ho za pár sekund, olízl se a klidně bych si dal nášup.

“Tak to byla čtyři jablka. Šestnáct lžiček...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům