“Vám se to řekne!”

“Vám se daří!”

“Vy nevíte, co je být outsider!”

Sezení s více než 50 předplatiteli, kteří chtěli pracovat na svém sebevědomí, začalo jejich zlobou a mým úsměvem. Moc jsem si přál, aby ty jejich nadávky neustávaly. Aby mi ukázali, že se nehodlají smířit se svým životem!

Outsiderem (nerad)

Usmíval jsem se, protože mnoho lidí nezná můj příběh. Mají pocit, že jim nebudu rozumět, natož pomoci, jak ven z pozice přehlíženého a ponižovaného outsidera. Přitom velmi dobře vím, o čem je řeč; sám jsem outsiderem byl. Anebo, doufám, ještě jsem.

Jsem narozený 30. srpna. To už mnohým stačí, aby pochopili.

Do školy jsem šel jako ten nejmladší a nejmenší. A protože jsem nikdy nepropadl, v každé třídě jsem nejmladším a nejmenším zůstal.

Automaticky jsem byl out-sider – ten, kdo stojí stranou.

Tehdy jsem pocítil, že nejhorší věc na světě není cítit se osaměle, nýbrž být obklopen lidmi, kteří Ti dávají najevo, že jsi osamělý.

Byl jsem jako jedinec, který se ocitl mimo dav. Strašný pocit. Tedy, když se díváte na posmívající se a nepřejícný dav. Ten pocit se ale změní ve chvíli, kdy od davu odhlédnete. Tehdy náhle vidíte, že osamělí nejste jediní.

1. záchytný bod: Nikdo ve svém trápení nikdy není sám

Mimo dav totiž stojí také další out-sideři.

Jedni mají jiné oblečení, než dav uznává. Druzí píšou jinou rukou než většina. Třetí nosí jinou barvu kůže, než “je zvykem”.

A čím více se rozhlížíte, tím méně sebelítostivých slz si z tváře utíráte. Protože být outsider začíná být v dnešní společnosti skoro normální.

Miloval jsem fotbal. Protože mě žádná parta přijmout nechtěla, kopal jsem si sám o zeď, schody, lavičky. Sám jsem se učil finty. Bylo mi šest a lidé mě začali pozorovat.

Jeden pán mě vzal na Slavii. Trenér Fabanka mě představil klukům v kabině. “Tsss…”...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům