Proč je tolik lidí přesvědčeno, že není schopno dosáhnout velkých snů, které nosí v hlavě? Proč se spokojují s průměrem?

Když úspěšní lidé, o kterých jsou mé magazíny FC a Business Leaders, popisují své začátky, říkají něco překvapivého: Začali jsme s reálnými cíli. S jejich dosažením jsme se stali soutěživými.

Tvoje okolí

Když se ptám lidí, proč se zříkají snů, o jejichž splnění se ani nepokusili, často zmíní své okolí. Prostředí, ve kterém žijí, je obvykle takzvaně small-minded – bere průměrný život jako jediný možný. A když někteří jiní lidé ukážou, že jediný možný není, a své sny si zjevně splní, snaží se je toto prostředí zpochybnit. A zopakovat, že není možné být 100% finančně nezávislým, být svým vlastním šéfem, cestovat po světě s celou rodinou. A že ti, kdo to dokázali, musejí být podvodníci atd.

V takovém prostředí žije většina lidí.

Ti lidé by mohli zjistit, že prostředí, které je stále nabádá k průměrnosti, nemá pravdu, ale nedokážou se mentálně oddělit od davu, kde se cítí svým způsobem jistě a pohodlně.

“Všichni jsme,” říká ROBERT KIYOSAKI, “více, než si připouštíme, produktem myšlení svého okolí. A většina tohoto okolí je small-minded.”

Proč nejsme ochotni selhat

Když jsem před lety sebral odvahu zkusit to, co mé okolí považovalo za nemožné, měl jsem na mysli PLATONOVU větu: “Opravdu úspěšní můžeme být jen v tom, v čem jsme ochotni selhat.”

Většina lidí nesnáší selhání. V jejich očích jsi, když neuspěješ, loser. Jejich sebehodnocení je totiž přímo spojeno s konkrétním výkonem a výsledkem. Jakékoli selhání je pro ně známkou, že nejsou dost dobří. Proto zůstávají v průměrnosti. Jsou raději “alespoň něco” než “nic”.

Přitom kdo čte mé magazíny FC a Business Leaders, ví, že pokud nejsme ochotni selhat, nemůžeme se poučit ze svých chyb. Kdo se neučí, neroste, nerozvíjí se v někoho lepšího.

DEMOSTHENES měl odmala...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům