1. doporučení: Pohlédni na děti

Vzpomínáte? Komunikovat jsme se ze všech dovedností v životě učili jako první. Děti samočinně a usilovně staví most k rodičům, k jejich řeči, napodobují gesta. Potřebují vzájemné porozumění.

Je to trochu k smíchu a hodně k pláči, že děti žvatlají a my dospělí s věkem nevíme, co druhému říct. Jak se zeptat na to, co nás trápí a co potřebujeme vědět.

Děti ve školách pozorně sedí a naslouchají – aby porozuměly.

My dospělí často nasloucháme jen proto, abychom odpověděli.

Abychom ublížili, odsekli, zranili.

Ze svých slov stavíme leda skládku odpadu. Mluvíme o druhých, ne s druhými. Pak se divíme, když se ocitáme sami. Sami za zdí, kterou jsme svými jedy navršili.

2. doporučení: Pohlédni na vodu

Jak jsem upozorňoval v poslední knize 100 nejkratších cest k Tobě, když mlčíme, myslíme si, že se věci samy vyřeší. Že mraky samy přejdou. Jenže to je omyl.

Člověk není mrak. Člověk je ze tří čtvrtin voda. Když vodu necháme stát, změní se – začne hnít. Stojatá voda vždycky hnije. A pokud druhého necháme čekat nebo dokonce plakat, buďme si jisti, že život sčítá jeho slzy.

Každý člověk se o lásce učí nejvíce ve chvíli, kdy se mu jí nedostává. Pokud ho svým mlčením ignorujeme, učíme ho žít bez nás.

Proč neřekneš, co Tě trápí? Jak Ti druhý může vidět do hlavy? Co když to, co Tě hlodá, jsou jen liché domněnky? Tak proč trápíš sebe?...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům