O ženě, která potřebovala nejhorší den, aby začala žít konečně šťastně

V uších jí zněl lékařčin závěr: “EHE většinou postupuje velmi pomalu. Takže jak dlouho ještě bude žít, nikdo neví.”

Přemýšlela o posledním slově. Nevědět = nejistota. Kristina zprvu propadla úzkosti. Pak si ale uvědomila, že nevědět také znamená disponovat něčím, co někteří kriticky nemocní lidé už nemají – čas. Má čas jednat.

Zahloubala se do internetu a knih. Alternativní medicína, zenové terapie – to byla klíčová slova, která ji zajímala. Kontaktovala různé specialisty, žádala o radu, co má dělat. Jenže ty se značně různily.

První specialista jí doporučil nechat si odebrat rovnou tři orgány – to zavrhla.

Druhý specialista jí předpověděl jen pár týdnů života – to nepřipustila.

Až třetí jí řekl mezi větami: “Rakovina je vlastně nerovnováha v těle.” Reakce Kristiny byla logická: “A co kdybych ve svém těle vyrobila rovnováhu?” Specialista zaváhal. Pak pravil: “V zásadě tělo v rovnováze je zdravé tělo.”

Jenže co to znamená “tělo v rovnováze”?

3. kapitola: Krok k pozitivní změně

Pro Kristinu to bylo alespoň stéblo naděje. Chytila se ho. Hledala, v jaké konkrétní nerovnováze je rakovinou zasažené tělo.

Jedna z teorií, kterou objevila, tvrdila, že jde o překyselení organismu. A to například vinou kyselé stravy nebo kyselého životního stylu – především stresu. “Jak jsem si tohle přečetla, ihned jsem viděla příčinu před očima,” vypráví. “Vyrůstala jsem na venkově a prakticky všechno, co jsme jedli, pocházelo ze zvířat. Maso, vejce, živočišné tuky. Moje babička pocházela z Kolumbie, milovala hodně másla a flambování – co mohla, to polila alkoholem a zapálila. Neustále jsme mívali kohouta na víně, kuřecí kari, uzený jazyk, tatarák s toasty, sendviče z lančmítových konzerv. Pořád maso. Naše snídaně a večeře, to bývaly bílý chléb, vrstva smetanového sýra a plátek masa. Kravské mléko jsem si stříkala do úst přímo z vemene. Zeleninu jsem prakticky neznala a neměla k ní vztah. I moje životospráva v poslední době byla bohémská: jeden den štědrá hostina, druhý hladovění. Fast foody, večírky. Chipsy, kečup, smažené. Myslela jsem, že je to normální, když tak žijí všichni…”

Navíc, “tak jako všichni” se stresovala. “Byla jsem pod neustálým tlakem okolí, snažila se pořád v něčem uspět, udělat si jméno.”

Sečteno podtrženo, v jejím životě chybělo všechno, co by vyrovnávalo pH těla – ať pohyb, čerstvé potraviny, celé ovoce s nízkým glykemickým indexem, syrová zelenina, zásadotvorné zelené nápoje se živinami nebo minerály.

“Tehdy jsem zaklapla tu knihu...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům