7. navzdory vlnám
Tu a tam dá život Ingvarovi kopanec. Někdy více jeho vinou, jindy méně. Vypořádat se však podnikatel musí se všemi. Ba dokonce, čím více těch kopanců je, tím odolnější i vynalézavější je.
Rok 1960. Čtyřiatřicetiletý Ingvar zažívá to, čím si musí dříve nebo později projít asi každý. Je-li jeho život doposud jen plný úspěchů, musí přijít natlučení. A čím déle trvá období plné úspěchů, tím více si i Ingvar Kamprad myslí, že je neomylný a může si bez rozmyslu dovolit JAKÝKOLI obchodní tah.
Zničehonic investuje do oboru, kterému nerozumí. Bez rozmyslu kupuje továrnu na výrobu televizorů v Helsingborgu. “Myslel jsem si, že jsem Midas – že na co sáhnu, to se promění ve zlato.” S odstupem času byl rád, že facka přišla už tak brzy. “Neumím si představit, do čeho všeho bych se neváhal pustit a pro jakou bláznivou představu se třeba i zadlužit, kdyby to s továrnou na televizory vyšlo.”
Jeho první velký prodělek. A zkušenost, že švec by se měl držet svého kopyta. “Správně jsem odhadl, že televizor bude spotřební součástí domácnosti, ale nedošlo mi, že se automaticky nekupuje spolu s nábytkem, a navíc že zákazníci nemají žádný zvláštní důvod kupovat televizor zrovna u mě. Ten totiž jako skládačka nebyl k dispozici,” usmívá se.
Rok 1961. Pětatřicetiletý Ingvar už je na černé listině jak výrobců, tak prodejců nábytku. Kdo z nich nekrachuje, ten strádá. A kdo ještě nestrádá, dokáže si představit, že s rozmachem IKEA strádat bude.
Konkurenční prodejci nábytku tedy obcházejí manufaktury, s nimiž Ingvar spolupracuje, a žádají je o vypovězení exkluzivní smlouvy. “Kamprad v mládí sympatizoval s fašisty,” vytahují na něj. “Když budete vyrábět pro nás, dáme Vám víc peněz. Hlavně ale zrušte spolupráci s IKEA!”
Aktivní jsou i ti výrobci nábytku, kteří vinou uvadání prodejců přicházejí o odbyt. Ustavují společný fond, z něhož financují mediální kampaň proti Kampradovi. “Kdo jde s fašistou Kampradem, je jako on!” burácejí titulky.
Zatlačené manufaktury vyrozumívají Ingvara, že pro něj přestávají vyrábět. Dělají tím osudovou chybu.
Ingvar jako by zažíval deja vu – intenzivní pocit, že tohle už jednou poznal. A hlavně PŘEČKAL. “Když nechcete Vy, budou chtít jiní,” řekl tehdy sousedským truhlářům. Nyní to zopakoval švédským manufakturám. A vydal se získat dodavatele do zahraničí.
To klíčově změnilo celý koncept IKEA. Stala se z ní mezinárodní firma. První dodavatel byl vyjednán v Polsku, dokonce výrazně levnější než kterákoli švédská manufaktura. Současně s tím Ingvar Kamprad přestává vnímat švédské hranice. Otevírá první zahraniční prodejny, a to postupně v celé Skandinávii – Norsku, Dánsku i Finsku.
Rok 1968. Zdá se, že ve Švédsku neexistuje podnikatelská síla, která by ho mohla zastavit. Kampaně inzerující, že Kampradův nábytek je ze vzácných dřevin z deštných pralesů nebo že ve východoevropských továrnách jsou zaměstnávány děti, jsou někdy hloupé, jindy trapné, v každém případě neúčinné. Ingvar Švédsko nepotřebuje, a navíc se usmívá pod vousy – ví, že čím méně se konkurenti soustředí na sebe...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům