Kde začíná smrt vztahu
Mohl bych se vrátit zpátky k obyvatelům Malediv a jejich úsloví. K maximální pozornosti, snaze o porozumění. Kde totiž končí snaha o porozumění, tam začíná smrt naprosto všech vztahů. A to nejen pro pocitovou bezmoc a bezvýchodnost takového patového stavu, ale hlavně pro devastující projevy, které ne-snaha porozumět provází.
Nesnažení porozumět druhému totiž nebývá tiché. Bývá provázeno vyvoláváním umělého napětí, slovním nebo fyzickým napadáním, a když oba partneři vyhlédnou z temného mraku svého ega, uvidí ještě něco: příznaky zhoršené psychiky zejména u svých dospívajících dětí.
Podle statistik na té smutnější straně stojí častěji žena. To ona častěji vytváří snahu, poptávku nebo nárok, to ona častěji sleduje odpověď v podobě partnerových útoků nebo výstavby zdi. Proč je tím, kdo neustále dělá první krok k záchraně vztahu, častěji žena? Souvisí to zřejmě s její biologickou, řekl bych socializační, úlohou. Žena je ta, která přiváděním dětí na svět a kultivací jejich výchovy vytváří společnost. Ona by měla mít v povaze soudržnost rodiny, skupiny, většího celku. Ženy se v izolaci vůbec necítí přirozeně.
Jenže je tu velké ALE. Žena, jejíž snaha, poptávka nebo nárok nejsou uspokojeny, vzhledem ke své socializační povaze považuje svůj požadavek vůči muži (“Pojď pracovat na zlepšování vztahu!”) za legitimní a obtížně chápe mužovu nespolupráci. Svým vytrvalým urgováním “toho, co si zaslouží” však na muže působí paradoxně tak, že ona je ta obtěžující a napadající osoba.
Vypadá to pak jako groteska. Obě strany se cítí jako oběť. Když společně stanou před někým nezávislým, třetím, dejme tomu manželským poradcem, oba umanutě drží svůj postup a mají pro něj svá odůvodnění. Oba tvrdí, že jim “jde o budování vztahu, ale…” zkrátka “na vině je vždycky jen ten druhý”. A jste-li v mé pozici, připadáte si jako na šíleném kolotoči, který nejde zastavit.
Proč to nejde jen tak zastavit
Když je v pozici nezávislé, třetí osoby nějaký méně empatický pozorovatel – typicky příbuzný, známý nebo přítel –, obvykle nad oběma nechápavě kroutí hlavou. Argumentuje: “Přece KAŽDÝ ČLOVĚK je schopen regulovat své emoce a slušně vyjadřovat své potřeby…” Nebo: “Přece KAŽDÝ ČLOVĚK je schopen rozumně si vybrat takový protějšek, který se k němu chová přijatelně…”
Jenže tohle bohužel není pravda tam, kde do racionality začne vstupovat něco dalšího. V první řadě zkušenosti z dětství. Vzpomínky, ke kterým jsme citově připoutáni, které si vlečeme z minulosti jako kouli na noze, a s ohledem k nim musíme postupovat.
Existují tři základní projevy minulosti v současném chování: postoj Depresivně zaujatý, Bázlivě ustupující a Odmítavě se vyhýbající. Přičemž tyto deformace si můžeme přinášet nejen z dětství (ovlivněni rodiči, spolužáky, okolím), ale i z předchozích neúspěšných vztahů (ze...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům