4. fáze: Testování

Toto je fáze, kdy se láme chleba. Kdy bystřejší partner zpozorní. Zásadní je však, CO UDĚLÁ DÁL. Vzpomeňme na Sartra. Zlo je nejúčinnější v tichu dobra.

Ten krok, opatrný jako na křehkém ledě, je vyhrožování násilím bez jeho uskutečnění. Jediný účel: sledovat reakci.

Tam, kde se slovně napadený partner ohradí, manipulátor couvne, omluví se, přitulí v slzách. A my pro něj musíme mít pochopení, protože nám přece říkal o své citlivé minulosti, mindrácích, a my jsme mu přece naopak říkali, že mu pomůžeme z těchto vnitřních úskalí ven.

Pokud po tomto kývneme, dovolíme mu jeho chování. Je to stejné, jako když promineme nevěru a dáme partnerovi druhou šanci. Tím nevěru legalizujeme. Řekneme: Tvůj úlet = moje prominutí. To je základní psychologický nástroj manipulátorů.

Už z tohoto můžeme vidět, že skulinka, kterou bychom měli možnost uniknout z kazícího se vztahu, je velmi miniaturní. Když se totiž proti slovnímu násilí neohradíme a přijmeme partnerovo chování, tím ho legalizujeme úplně stejně.

V této fázi dokážou odejít ze vztahu jen ty ženy, které už něco podobného zažily. Toto riziko ale násilník minimalizuje tím, že se už při seznámení ptá na minulost ženy, její předchozí vztahy a důvody rozchodů. Chce vědět všechno. Sám nabídne i svůj smutný příběh, aby pomohl ženě se rozmluvit, protože “láska je přece důvěra”.

Existují muži, kteří už v této fázi vytáhnou skutečnou zbraň. Zkrátka provedou ukázku svého pozdějšího pravidelného chování. Poprvé začnou ženu škrtit, fackovat, praští s ní o zeď. A vzápětí se vrhnou kolem jejího krku a prosí za odpuštění. “Neodcházej, zůstaň,” žadoní. A žena tedy zůstává. Protože “to bylo naposledy”.

Dodám jen: Pokaždé je to “naposledy”. Alespoň dokud jste ve čtvrté fázi. Pak už omlouvačka na kolenou odpadá.

Jak to, že žena pokračuje do 5. fáze?

Z jedné strany naprostá láska, z druhé strany naprosté ubližování. O lásce se říká, že je slepá. Proto nevidí podlitiny. Zato slyší: “Já Tě hrozně miluji.” “Tolik mě to mrzí.” “To víš, jsem strašně vystresovaný z…” – dosaďte si cokoli, třeba: “… že jsi tolik nade mnou… že Tě zklamávám… že chci být lepší… že chci být ten nejlepší partner…” Načež dodá: “Vezmi si mě, prosím.” Nebo: “Měj se mnou dítě, prosím.”

A když váháte: “Nikdo Tě nikdy nebude milovat tolik jako já. Však se podívej, jak nešťastný jsem. To, co dělám, nejsem já, vždyť mě znáš. Tak, prosím, neodcházej.” A zahrne ženu dary, pozorností, snubními prstýnky… vším, co ji navábí do kritické fáze. Pekla.

5. fáze: Běžná věc

Lidské tělo si zvykne na všechno. I na násilí. Budí se s tím, že už ví, s čím může počítat. I špatné se pro něj stane normálním. Mohl bych Vám vyprávět hodiny o lidech, kteří tímto způsobem rezignovali.

Je to jako otrava oxidem uhelnatým. V první chvíli se chcete bránit. Poté Vás spaliny pohltí a omámí.

Žena z mého příběhu doplatila na dva základní omyly:

1) Že toto prožívá sama a jediná.

2) Že toto není zneužívání.

Ano, většina obětí domácích násilí vůbec neví, že je zneužívána. Muž ji může shodit ze schodů, vyhrožovat zabitím milovaného zvířete, schválně jí ujet autem uprostřed neznámých končin, zničit jí oblečení, které se mu nelíbí…, a přesto si ta žena vůbec nepomyslí, že jsou to různé stupně týrání. Sama sebe považuje pouze za silnou ženu, zamilovanou do krajně nešťastného muže, která mu jako jediná na světě může pomoci z jeho problémů.

6. fáze: Já vlastně nemohu odejít

Pokud po celou dobu čtení nervózně poposedáváte jako na jehličkách a opakujete tu otázku: “Proč prostě neodešla?” s dovětkem “Vždyť mohla kdykoli odejít!”, věřte mi, že je to jediná otázka, kterou oběti domácího násilí položit nesmíte. Odpovím Vám místo ní.

Je to nejbolestnější uvědomění, jaké ve vztahu může existovat: Já vlastně nemohu odejít.

Kvůli dětem… Kvůli druhým lidem, kteří mě varovali a měli pravdu, nebo kteří se tohle nikdy nesmějí dozvědět… Kvůli sobě samé, protože už nedokážu začít s někým jiným znovu… Kvůli partnerovi, který by se zabil, jak rád...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům