Proč mají bohatí potřebu stále bohatnout, ačkoli je peníze už nemotivují? Co je tak žene?
Proč sportovci, kteří dokázali vyhrát všechny důležité trofeje, dál v soutěžení pokračují a snaží se tytéž trofeje obhájit? Co je pořád motivuje?
Proč ti, kteří v něčem mnohokrát neuspěli, své pokusy opakují, dokud cíle nedosáhnou? Díky čemu vytrvají?
A co naopak schází těm, kteří ztrácejí víru, touhu?
Na čem “frčel” Thomas Alva Edison, než poprvé rozsvítil žárovku, když postupně dokázal spolknout osm tisíc neúspěšných pokusů nalézt správné žhavicí vlákno? Proč se kdykoli v období, než ho našel, nezastavil? Proč devět měsíců neustále testoval bambus a pak, když pokusy s bambusem vzdal, nevzdal i další experimenty, ale nasadil pro změnu wolfram?
Co to v sobě mají i lidé, kteří se mnohokrát spálí v partnerských vztazích, a přitom hledají vhodného partnera dál?
Ano, všechno má jednoho společného jmenovatele. Povězme si dnes o něm.
“Tohle nemůže vést k úspěchu”
Pablo Picasso vytvořil přes třináct tisíc obrazů a skic, sto tisíc rytin a tisků, třicet tisíc ilustrací a stovky skulptur a keramických děl. Když měl na sklonku života výstavu v Muzeu moderního umění, vyprávěl, že by mnohá svá raná díla ani nepoznal, ba že i mnohá vyhodil. Z koše je vytáhl a pro svět zachránil až jeho přítel. “Vždyť jsou nádherná!” zvolal muž, který spatřoval hodnotu v tom, v čem Picasso už ne.
“Dnes mi všichni říkají ,Mistře’, ale já jsem mnohokrát nevěřil, že mé právě vytvořené dílo může mít hodnotu. Přesto jsem pokračoval, protože jsem věřil, že příště toho dosáhnu. A tato víra v příští úspěch mě provázela celou kariéru. Nutila mě znovu tvořit a vylepšovat své dovednosti. Víra v příští úspěch mi pomohla dosáhnout mistrovství.”
Už antické dějiny popisovaly lukostřelecký paradox. Bez ohledu na to, zda šíp zasahuje střed terče, nebo ne, roste lučištníkova houževnatost a odhodlání trefit se příště.
Demosthenes řekl: “Zasáhnout devětkrát za sebou cíl nic neznamená, jestliže jej podesáté minete. V té chvíli jediné, co chcete, je jedenáctý pokus.”
Nahodile se může trefit kdokoli, ale opakovaně jen mistr. Mistrovství přitom nemá nic společného s dokonalostí. Mistrovství není ani vázáno k dosažení konkrétního cíle. Mistrovství je zkrátka neustálé úsilí, které člověka posouvá vpřed.
Ach, kolikrát v historii lidé označili za úchvatné to, co jejich autor ne? Malíř Paul Cézanne považoval svá díla za tak nepovedená, že jich signoval pouhou desetinu. Franz Kafka si byl tak nejistý, že ve své závěti žádal spálit téměř všechny své deníky, rukopisy i dopisy. Jeho přátelé to odmítli vyplnit, a díky nim dnes můžeme číst Ameriku, Proces nebo Zámek, končící dokonce v polovině věty.
“Tohle není ono” – pocit, který známe všichni. Kdo z nás ale dodá: “Fajn, příště to bude lepší!”? Kdo z nás opravdu věří v lepší budoucnost?
Ať je touha větší než úspěch
Když Michelangelo vymaloval Sixtinskou kapli ve Vatikánu a sklízel plody obdivu, sám se obracel k Bohu a prosil: “Bože, pomoz mi, ať je v životě moje touha vždycky větší než to, čeho právě dosáhnu. Ať chci víc.”
Věděl, že mistrovství člověka je v dosahování, ne v dosažení. “Můj život byl naplněn jen proto, že jsem nepřetržitě usiloval o zmenšení rozdílu mezi tím, co dokážu, a tím, co chci dokázat,” říkal Antonín Holý, český vynálezce léku proti AIDS.
Arktický polárník Ben Saunders zase podotýkal, že jeho rekordy (v oblastech věčného mrazu nachodil přes šest tisíc kilometrů) nebyly motivovány žádným konkrétním dílčím úspěchem, ale neustálou touhou po...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům