"Uvěř v úspěch a úspěch uvěří v Tebe." Paolo Coelho
Když jsem na své poslední konferenci vysvětloval, proč lidé jsou jako andělé s jedním křídlem, položili jste mi otázku: A co když to své křídlo mám zlomené?
Tu otázku dostávám často. Jak uvěřit – po zradě, opuštění, vlastní chybě nebo jiném zklamání –, že bude lépe? Kde vyškrábat první pozitivní myšlenku, jestliže jsme plni negací? Jak vůbec začít?
Kdo sleduje můj tištěný magazín FC, ví to. Kdo je v takových úzkostech, že nevěří ani v to, že by mu efcéčko mohlo pomoci, a přesto mě prosí o nějaké vodítko k lepšímu zítřka, tomu věnuji alespoň tento článek.
Ponaučíme se. Nebudeme opakovat staré chyby. Změníme se – slibujeme si. Jenže zároveň v sobě vnímáme nevíru. Co když už všechno hezké je za námi? Co když to, co je pro nás důležité, se nepovede nikdy? Jak tomu uvěřit, když se nám to doposud nepovedlo?
Miluji kopce. Ty pomyslné ve svém životě i ty skutečné v přírodě. Rád je vybíhám. Mám rád ten odpor, který v sobě musím překonat.
Dnes jsem v horách potkal běžce. Ve stoupání ztěžka popadal dech. Až se zastavil.
Neměl zdravotní problém, jen mu hlava poradila, aby přestal. Je to pohodlnější. Jenže když se jednou zastavíte, máte problém znovu se rozpohybovat a obnovit původní tempo. Když se jednou zastavíte, jako byste se zastavili navždy.
– “Musíte to vyběhnout,” pobídl jsem ho, “MUSÍTE.”
– “Nemůžu,” vydechl. “Nemám na to.”
– “Jistěže máte. Přesvědčím Vás o tom. Pojďte, poběžíme společně. Klidně pomalu, jen rychlejším krokem. Ale dokončíme to.”
Opět přidal do kroku. Po chvíli znovu běžel. “Vy že na to nemáte?” smál jsem se. “Podívejte se, jak to dáváte – krok za krokem!”
Až jsme vystoupali nahoru. A on si užil toho nádherného pocitu, kdy překonal sám...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům