Tak zrada začíná… Ne velkou lží, ale malým tajemstvím

Představ si svého nejlepšího přítele. Stojí spokojený, s úsměvem. Ty však vidíš, že za jeho zády životní partner vytasil nůž a chystá se ho bodnout.

Co uděláš?

• A) Nebudeš ho varovat. Nechceš, aby ho zabolelo zjištění, že se ve svém partnerovi zklamal.
• B) Bez okolků ho varuješ. Nechceš vidět nůž v jeho zádech. A tak mu ihned pomůžeš.

Co se to vlastně v člověku stane, že začne vážit, zda mu přátelství stojí za pravdu? Proč dá člověk přednost svému horšímu Já, nezúčastněnému a falešnému?

Odpověď nalezneme v mozku. To on úkoluje naše chování. To on si vykládá situace podle sebe – jak se mu to hodí.

Když někoho vřele obejmeme, pro jeden mozek je to důkaz soucitu a podpory, pro druhý mozek důkaz hluboké nevěry. Když stiskneme spoušť pistole, pro jeden mozek můžeme být za hrdinu, pro druhý mozek za vraha. Slyšeli jste někdy o masakru v Mỹ Lai?

Šestnáctého března to bylo čtyřicet let, co vojáci 23. pěší divize US Army ve Vietnamu povraždili mezi čtyřmi a pěti sty neozbrojených vesničanů včetně žen a dětí. Chcete proklít americké vojáky? Jeden z nich, Hugh Thompson, pilotoval vrtulník s kulometem. Měl svůj rozkaz. Jenže něco se změnilo. Když shora viděl to nepochopitelné běsnění, snesl se přímo před vraždící americké vojáky, namířil na ně kulomet a řekl, že buď okamžitě přestanou, nebo je rozpráší. Přestali.

Byl to dobrý voják, nebo ne? Jistěže špatný. Byl to vojenský zrádce. Za protivení se rozkazu měl jít před soud.

Byl to ale dobrý člověk, nebo ne?

A co chceme být my? Dobří vojáci, nebo dobří lidé?

Jedna zrada, nebo dvě?

Nerozhodujeme za druhé. Nikdo z nás. Rozhodne-li se partner zradit našeho nejlepšího přítele, je to jeho volba. A já...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům