Měli jste někdy problém poznat různé podoby vztahů? Třeba kamaráda, známého, přítele? A co takhle rozpoznat, s kým by Vám bylo dobře “jen” jako s přítelem, a s kým dokonce jako s partnerem?
Proč nás vlastně život zásobí takovou škálou vztahů? I o tom mimochodem píšu v nové knize PROTOŽE. Stejně jako o tom, jak se v lidech vůbec zorientovat, co chtějí, a co už ne. Začalo to vlastně před mnoha lety…
Dvě lásky
“Jak se pozná skutečná láska?” ptal jsem se jako dítě, dokud jsem nečetl Ericha Fromma, německého psychologa, a jeho geniální myšlenku: “Jsou dvě lásky – nezralá a zralá. Ta nezralá říká: Miluji Tě, protože Tě potřebuji. Ta zralá říká: Potřebuji Tě, protože Tě miluji.”
Když jsem pak poprvé v lásce poznal zradu, ptal jsem se: “Jak se pozná skutečné přátelství?” Protože skutečného přítele jsem v té chvíli potřeboval. Někoho, kdo o mně ví všechno, a přesto nikdy neodejde.
Nedávno mi tu otázku položil jeden řidič, kterému se smýkl vůz na kluzké silnici. Z nárazu do stromu sám vyvázl s lehkým poraněním a užasle pozoroval, jak jej míjejí jiná auta, všechna u místa nehody zpomalila, ale to jen proto, aby spolujezdci mohli vysunout své mobilní telefony a cizí neštěstí postovat na sociální síť.
Udělal to nakonec i řidič. Reakce na jeho příspěvek byly okamžité. Samé lajky, soustrastné komentáře, rady, jak má příště řídit, přání, aby se to už neopakovalo… Ale nikdo mu nezavolal, nezeptal se, zda nepotřebuje pomoc, nikdo nepřijel.
Kdo opravdu přijede?
“A to mám devět set přátel,” odtušil muž, který pochopil, jak nás virtuální doba poněkud mate.
Proč je takový rozdíl mezi takzvanými a skutečnými přáteli? Proč nás vůbec obklopují ti druzí? Co z toho mají?
Jen některá z PROČ, na které odpovídám v nové knize PROTOŽE.
Ostatně, stalo se Vám někdy, že jste v partnerovi našli nejlepšího přítele? Nebo jste museli váhat mezi láskou a přátelstvím? Že ten, koho jste považovali za skvělého přítele, chtěl i víc? O koho Vám připadá lepší přijít – o přítele, nebo o milence? Jak to udělat, abychom případně nepřišli ani o jednoho?
A jak vůbec poznáme člověka, do kterého se vyplatí investovat svůj čas? O kom můžeme s vysokou pravděpodobností říci, že se na něj budeme moci spolehnout a že nás nenechá v bryndě, až nám bude ouvej?
Kéž bychom každý měli alespoň jednoho člověka, který splňuje následujících pět základních rysů Přítele – přítele s velkým P.
Máte někoho takového? Pak máte poklad.
1. rys: Dělá si na mě čas
Nikdo z nás nemá více nebo méně času. Všichni máme jen 24 hodin denně. A všichni svůj čas věnujeme tomu, co v každé chvíli pokládáme za nejdůležitější.
“Promiň, nemám na Tebe čas” je totéž jako “Nejsi moje priorita”. Je dobré to vědět. Je dobré to poznat. Ne ze slov, ale z činů.
Čas je základní podmínkou Přátelství. Komu totiž nemůžeme věnovat svůj čas, to znamená pro koho jsme stále “příliš zaneprázdnění” nebo “příliš unavení”, tomu nemůžeme věnovat žádný z následujících rysů Přátelství.
A to hlavně proto, že Přátelství se neprokazuje v minulosti nebo budoucnosti, ale pouze v přítomnosti. A ta je teď.
2. rys: Věří ve mě
Ne, to není tiskařský šotek. Opravdu tam nemá být “věří mně”.
Věřit druhému je základní předpoklad jakéhokoli vztahu (viz článek Zranit pravdou, nebo zradit lží? aneb Den, který rozhoduje Tvé přátelství). Věřit v druhého je ale něco jiného – je to první velké kouzlo, které dokáže Přátelství.
Jakmile víme, že v nás někdo věří, máme větší sílu. Především tehdy, kdy život vidíme jen z odvrácené strany, kdy se cítíme zranitelní, slabí a kdy nevěříme ani sami v sebe, nám Přítel dá naději.
Jako by tím zapnul světlo v tunelu. Jako by klepnul do kompasu, v němž se zadřela střelka. Vypadá to jako zázrak, přitom to není moc – podpořit, motivovat, inspirovat.
Přítel je zkrátka jako fanoušek, jehož víra v druhého dokáže zvednout i toho, kdo by jinak už zůstal ležet. Ostatně, z toho plyne i 3. rys:
3. rys: Stojí při...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům