Pustil jsem si Clouds, skladbu Zacha Sobiecha. Zavřel jsem oči a jen poslouchal. Abych pochopil…

Bylo to nejtěžší ze všech dosavadních setkání se čtenáři mých knih. A jeden z důvodů, proč jsem napsal svou nejnovější knihu PROTOŽE, která odpovídá na nejtěžší otázky, jaké si ve vztazích pokládáme.

Ne, nešlo o pár, který by k sobě nemohl najít cestu. Naopak. Jeden druhého bezmezně milovali, a přitom mezi nimi stanul “někdo třetí”. Někdo, s kým nikdy nepočítáme, i když bychom měli. Kdo je tu odnepaměti a čeká na každého z nás. I na toho, koho dnes tolik milujeme.

Odečítání

“Je mi líto,” svěsil lékař hlavu. Podal muži výsledky právě diagnostikované nevyléčitelné nemoci a jako by tím spustil countdown, nezastavitelné odpočítávání maximálně tří let života.

Pro něj klaustrofobická úzkost z uzavření v těle-tikající bombě, ze které není úniku. Pro ni šok a chaos. Zejména když jí s pláčem řekl: “Prosím, odejdi ode mě. Miluji Tě, ale já nemám budoucnost.”

Nyní seděla proti mně a byla jako dva lidé v jednom. Nejprve se hystericky zasmála: “Jak si to vůbec představuje? Copak jde srdci nakázat: Tohohle už ne, tamtoho jo?” Ale pak z ní promluvil druhý hlas: “Na druhou stranu…” A už nemusela nic dodávat. Pochopil jsem, proč její zrak sklouzl do šálku s kávou. Těkavé oči říkaly všechno. Hlavně: Proč budovat vztah, který zanedlouho skončí? Není snazší utéct a nebýt u jeho utrpení? Proč obětovat příští možná i více než tři roky, když čím déle to potrvá, tím slabší vyhlídky bude mít na příští vztah, děti, rodinu? – to všechno jí sršelo z nešťastných očí.

—

Well I fell down, down, down / into this dark and lonely hole… zpíval zatím Zach Sobiech – o pádu do temné a osamělé hlubiny ve svých sedmnácti letech. Tehdy mu totiž lékaři potvrdili, že všechny léčebné pokusy selhaly a zhoubný kostní nádor mu sfoukne svíčku života nejpozději do roka. Zach složil tuto píseň své školní lásce Amy jako poděkování za to, že ho neopustila.

My, lidé “s budoucností”

“Já nemám budoucnost, Ty ano,” tlumočila slova svého přítele. Pousmál jsem se. Vzpomněl jsem si totiž, jak jsem jako malý seděl u nemocničního lůžka a ptal se dědečka: “Jaké to je vědět, že umíráš?”

Nezapomenu, jak na mě laskavě pohlédl a odvětil: “A jaké to je předstírat, že...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům