Jak naprosto procítit přítomnost

“Nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych ji v tom nechal. Akorát jsem zpočátku netušil, jak těžké to v jejím případě bude. A ono to postupně těžké bylo. Hodně. Brečel jsem, ale pouze pokud mě nemohla vidět. V autě. Na záchodě, když jsem byl sám doma. Před ní jsem pořád zůstával tím, kdo si je jistý, že všechno bude dobré. Přestože jsem viděl, že to je sebevíc na houby a že ztrácí víru, já věřil na zázrak. Opravdu jsem věřil. Rozhodl jsem se ji taky požádat o ruku,” řekl Daniel Kolář stránce Bezfrází.cz.

Tím se dostáváme ke dvěma pojmům. Existují lidé, kteří se berou kvůli budoucnosti. Daniel s Terezou se vzali kvůli přítomnosti. Daniel totiž přesně procítil, co to přítomnost je.

Kdykoli trénoval… kdykoli musel studovat na videu svého fotbalového soupeře… chápal přítomnost. “Proč, když mám doma nemocnou holku? Proč dělám tyhle nesmysly, když člověk, kterého miluji, je doma sám – sám se svými pochybami a strachem?” Na co čekám? Co je v životě opravdu důležité? Co když je dnešek poslední den v životě? Co bych měl udělat, abych byl s dnešním dnem na konci spokojen? – to bývají otázky, které ukazují, že člověk přestává spoléhat na budoucnost – že začíná žít. “Zásnuby nebyly jen gesto. Věděl jsem, že jsem to měl udělat daleko dřív, protože ona byla ženská, s níž jsem chtěl strávit život. A holky to mají rády. Chtějí vědět, že budou Vaší ženou. Že jsou pro Vás tou jedinou. A já se držel myšlenky, že se Téra uzdraví, že spolu zestárneme, založíme rodinu, budeme normálně žít,” svěřil se Daniel Kolář v jmenovaném článku.

Nová přítomnost

“Neměla bych od něj opravdu odejít?” položila mi otázku a já jí převyprávěl Danielův příběh. Chtěl jsem, aby si představila sebe za několik let. Ne v budoucnosti, ale v nové přítomnosti.

Daniel Kolář už ví, že do budoucnosti se nedá utéct. Budoucnost totiž neexistuje. Existuje jen stále nová přítomnost. A i v ní se zodpovídáme z minulosti. A nejdůležitější je to, co právě v té chvíli cítíme – zda výčitky, nebo ten samý pocit, co Dan: “Dělal jsem to nejlepší, co jsem uměl.”

Tereza sice už na světě není, ale s ním jako kdyby zůstala. Pořád má v živé paměti celou společnou minulost. “Nepřestanu ji obdivovat. Všechny její pocity jsem měl pouze zprostředkovaně, zatímco ona s nimi musela žít každou vteřinu. Já jsem mohl zmizet na fotbal, ten se stal mojí terapií, útěkem. Na druhou stranu jsem alespoň mohl nechat hlavu odpočinout a načerpat sílu, kterou jsem se potom Tereze snažil předávat. Dělal jsem to nejlépe, jak jen jsem uměl,” opakoval Daniel pro stránku...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům