3. Dáš vztahu prioritu
To není jednostranný pokyn. Je to pokyn pro oba.
Nevěřím na náhody. Chyby se dějí z nějakého důvodu. Když jsem jako malý začal hrát fotbal za Slavii, první taktická rada trenéra Fabanky zněla: “Každý hraje tak, jak mu soupeř dovolí.” Byla to jedna z nejdůležitějších rad do života.
Všichni, už jako děti od narození, zkoušíme hranice. Co nám rodiče dovolí, to děláme. Dokud nepostaví mantinel s nápisem “Tohle už ne”, pokračujeme ve stále drzejším a rozmazlenějším jednání. Není to chyba nás dětí, je to chyba rodičů, že nám nesdělí, kde je hranice normálna.
Každý z nás je jiný. Máme odlišné prahy bolesti. Co už bolí mě, Vás ještě bolet nemusí, a naopak. Proto potřebujeme postavit mantinely a říct “Kamaráde, tohle už ne – tady už mi ubližuješ, toto mě vadí”. (Čím budete starší, tím více těch mantinelů budete mít. Budete už vědět, kdy/s kým neztrácet čas. Já jsem 250 nejčastějších mantinelů popsal v knize 250 zákonů lásky.)
Aby vztah fungoval, k tomu musejí přispívat oba. Všechno důležité ve vztazích má 10 písmen: komunikace, naslouchání, porozumění, kompromisy… Musíme se ptát, musíme mluvit. Snažit se pochopit, proč druhý tak jedná.
Mnoho lidí vstupuje do nových prostředí z podmínek, kde to, co dělají, nebylo považováno za chybu. Muži tloukli své ženy, které mlčely (a pokračováním v takovém vztahu tlučení promíjely/tiše schvalovaly). Ženy flirtovaly, podváděly, kradly peníze a muži tomu (“Víte, já ji tolik miloval, tak proč mi to dělala?”) přihlíželi v naivní naději, že se žena sama změní.
Mnoho lidí také přichází do vztahu s návyky od rodičů (viz Proč ubližuji, když nechci? aneb Jak setřást vzorce chování svých...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům