Co ještě mohu, a co už nemohu?

Když ji šikanovali, mnohokrát si kladla otázku: „Proč?“ Především pak, proč se to se sluchem stalo vlastně jí? Proč to nejde změnit? A co z toho plyne pro její život?

„Předně jsem intenzivně hledala odpověď na to, proč neslyším. Nikdo v rodině tím netrpěl. Zjistilo se, že k defektu mého sluchu došlo ještě úřed mým narozením, v těhotenství, kdy maminka prodělala chřipku.“ Lékaři jí také sdělili, že tuto vadu nelze léčit. Je vrozená, tudíž nevratná. „Snažím se ji alespoň rehabilitovat a rozvíjet nápomocné dovednosti, jako jsou ještě lepší odezírání nebo ještě zřetelnější výslovnost. Navyklá jsem na to už od jeslí. To je ohromná zásluha maminky. Díky tomu téměř nikdo, kdo o mé vadě neví, nepozná, že jsem neslyšící.“ Ostatně, na maminčinu adresu říká ještě něco zajímavého: „Pamatuji si, jak mě neustále vedla k odhodlání bojovat.“ Načež dodává: „I když neustále bojovat bylo těžké, nakonec mi to usnadnilo život a rozšířilo možnosti. Se svou vadou jsem se naučila žít a beru ji jako součást svého já. Se sluchadly přiměřeně slyším a žiju TÉMĚŘ normálním životem svých vrstevníků.“

Vložené slůvko TÉMĚŘ znamená, že si něco přece jen musí odepřít. „Třeba návštěvu divadel. Nedokážu odezírat dialogy herců na dálku a sluchadlům, když si jimi chci pomoci, akustika divadel vůbec nepřeje. Také neslyším hlášení na nádražích a v letištních halách, takže mi může něco ujet nebo uletět. To jsou ale specifické situace, které mě nutí domýšlet připravenost a případné náhradní řešení,“ krčí rameny. „I díky tomu jsem se naučila být maximálně samostatná, myslet pozitivně a být nad věcí. Beru svou vadu s humorem a pro někoho možná paradoxně ji vnímám jako určité plus. Lidé si mě lépe pamatují a já jsem vnitřně vyrovnaná, protože jsem se ujistila, že máte-li odvahu a odhodlání, žádný handicap Vás nezlomí, a naopak – máte-li handicap, můžete v sobě odvahu a odhodlání alespoň objevit.“

Co je to osamělost?

Nasaďte si protihluková sluchátka a projděte se městem. Navštivte své přátele. Pusťte si televizi. Ticho, pořád. Jako byste neustále byli sami. „Když si sundám sluchadla, neslyším nic, jen zvuky těžkých předmětů spadlých na zem.“

Když její maminka zjistila diagnózu, její první reakcí bylo – nenechat ji v tichu. „Už v těch mých dvou letech po poradě se zkušenou lékařkou rozhodla neznakovat. Tedy neučit mě znakový jazyk, pokusit se jít cestou mluvené řeči.“

Evina maminka totiž dobře věděla, že tu jde o izolovanost z obou stran. „Nikdo z mé rodiny nebyl neslyšící, neznakoval.“

Cesta odezírání a vlastního mluvení vedla k netušeným zážitkům. „Třeba ve škole jsem ze všeho nejvíc milovala češtinu, konkrétně diktáty s doplňováním i/y a interpunkce.“ Jazyk, který nikdy neměla slyšet a říkat, ji tak zaujal, podobně jako přímá komunikace, že si Eva dokonce ani nepsala deník. „Párkrát jsem to...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům