“Tady a teď!”

Když se řekne “fotograf”, někdo si představí nahotinky v ateliéru nebo na prosluněné pláži. Jenže to Petr Jan Juračka nedělá. “To není takový kumšt, nebaví mě to,” říká.

Nefotí ani svatby. “Asi deset jsem jich zkusil, ale už nikdy,” křižuje se. “Ženskou neuspokojíte. To je pořád: ,Nemám tady prso výš? Nedělá mi tohle špíček?’ Strom mi do ničeho nekecá,” usmívá se.

Tím popsal rysy, které ho výrazně odlišují. Nebaví ho standardní fotografie. Lidé, kteří si ho zvou jako fotospolečníka, vědí, že jde do extrému. “Jsem připraven na to, že technika bude mokrá, že budu hodiny ležet v bažině, že mě třeba i něco kousne.” Drama – to ho fascinuje. Začalo to už v dětství.

“Táta je výtvarník, grafik, vedl mě ke keramice. Viděl, že dobře vnímám barvy, ale na rozdíl od něj jsem neměl šikovné ruce. Fotografie mu připadala jako rozumný kompromis.” Na tu první si dodnes vzpomíná. “Září 1996, strom v Orlických horách, v dešti.” Ten dodatek je důležitý. “Nepřízeň počasí vytváří příběh v celém obraze. Jak začalo pršet, šli jsme fotit třeba ovce, táta mi sám psal omluvenky do školy. Jednou napsal: ,Syn nemůže, rojí se vážky’.”

Malý Petr získával nejen cit pro obraz, ale také vztah k přírodě. “Když chcete vystihnout atmosféru Paříže, nemůžete přijet z letiště a fotit. Potřebujete nacítit prostředí, pochopit místo, děje, to všechno platí i v přírodě. Musíte to odspat pod stromem, splynout, klidně hodiny poznávat, kdy přijde to správné světlo.”

Na přírodě, v níž odmalička čekal na správný okamžik, ho začalo fascinovat “tady a teď”. Získal zájem o vědu, pak i vědecké ambice. Dnes je hydrobiologem na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde učí studenty a vede vlastní výzkum. Má ideální kombinaci. “Fotím prostředí, které mě zajímá i jako vědce. A naopak, prostředí, které navštěvuji jako vědec, prostě fotím.”

Tak vznikla i slavná fotka pro titulní stranu Coelhovy knihy Alef.

“Že je to Bajkal?!”

“Jako hydrobiolog jsem se alespoň jednou v životě musel podívat na nejhlubší jezero světa. Je zvláštní takzvanou divergentní diverzitou. Některé přírodní druhy jsou tam natolik izolované, že nemohou komunikovat s ostatními. Jde o vzácné endemické druhy a pro biologa je to zážitek.”

Jel tam s přáteli, ale – náhody opravdu jako by neexistovaly – nastydl a měl horečku. “Kamarádi se šli saunit, já do sauny nemohl. Tak jsem ležel na molu u Bajkalu a jen tak si cvakal snímky pro sebe.”

“Je to Bajkal? Doufal jsem, že je to Bajkal,” radoval se Paolo Coelho, když se s Petrem osobně setkal v Praze. Právě Bajkalu se jeho příběh dotýká. “Fotku našel na Fotopedii. To byla francouzská obdoba Wikipedie, obrazová encyklopedie světa. Coelho tam vybíral titulní fotografie pro jednotlivé jazykové mutace. Můj Bajkal je na anglické a španělské.”

“Potřebuju nepohodlí”

Na univerzitě má mzdu, ze které plus minus uživí rodinu. Techniku a cesty po celém světě už ale z úspor nezaplatí, náklady musí pokrýt focení samo. “Ověřil jsem si, že když fotograf trpí, třeba i existenčně, vytváří daleko větší kvalitu. Uvědomuje si, jak záleží na okamžiku,” říká Petr Jan Juračka.

“Grónskem jsem šel dvě stě kilometrů pěšky s dvoukilovým objektivem na krku. Na Ká dvojku jsem vláčel veškerou techniku v batozích deštěm. Kilimandžáro mě bolelo každý den. Nebyl jsem aklimatizovaný, prášky proti výškové nemoci naopak způsobily, že jsem výškovou nemoc měl i v nížině. Byl jsem strašně unavený, ale existenčně motivovaný, že prostě MUSÍM udělat nádherné fotky. A pak… Ve čtyři ráno sedíte na vyhlídce, zmožený, ale spát nemůžete, nechcete, protože si strašně vážíte toho, že tam přes všechny problémy jste. Vtom přijde to světlo a Vy fotíte ten okamžik,...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům