Pokud jde o Váš vzhled, záleží Vám na názoru druhých?
Dokážete i sami sebe nenávidět, jestliže se lidem v okolí “nelíbíte”?
Jste schopni sami sebe “měnit”, tu kvůli vkusu jedné, tu kvůli vkusu druhé osoby?
Nebo dokonce věříte v existenci “dokonalé krásy”?
Mnohokrát mě zvali do poroty soutěží krásy. Já tu volbu ale nechápal. Několik porotců hodnotilo několik žen. Ve výsledku tvrdili, že vybrali tu nejkrásnější ženu v zemi. Přitom se řídili jen svým vkusem. Většina měla pokaždé jiný názor. Ne proto, že by většina jako celek měla jiný vkus než porotci, ale proto, že KAŽDÝ ČLOVĚK má jiný vkus. Co muž, to jiná Miss. Co žena, to jiný Missák.
Tím jsem definoval to nejdůležitější ohledně člověka. Předně, neexistuje nic jako dokonalost nebo norma. Každý jsme JINÝ. Nejbližším synonymem pro slovo “lidstvo” je “odlišnost”. Nikdo z nás nemůže být dokonalý a nikdo ani nemůže být hezčí, nebo ošklivější než druhý, protože jsme – JINÍ. A pokud my sami někoho označíme jako hezčího, nebo ošklivějšího, je to jen naše osobní preference, jedinečný názor, nic víc a nic míň.
A přesto jsme, my lidé třetího tisíciletí, posedlí kultem krásy. Chceme být lepší, než nás příroda stvořila. Příroda je totiž z našeho pohledu nýmand a neumětel. To my se umíme doupravit lépe, tvrdíme. Je to k smíchu?
Ne, není. Kdo četl poslední vydání magazínu FC, ví, že potkávám mnoho lidí, kteří trpí pro to, jak vypadají. Ti lidé si myslí, že když vypadají jinak než ostatní, nebo jinak než si ostatní přejí, jsou horší. Domnívají se, že mají “zapadnout”, odpovídat nějaké normě, průměru, že “být průměr je dokonalost”. Nezapomenu na Coco Chanel, která prohlásila: “Kdo chce být nenahraditelný, musí být JINÝ. Stejní lidé jsou nahraditelní.”
A tak se ptám ještě jednou:
- Vadí Vám, když Vás okolí posměchem, závistí nebo pohrdáním označuje za “jiné”?
- Jste schopni přestat být sami sebou a nenávidět se, když Vám na sociální síti někdo pomluví Váš přirozený vzhled?
Pokud jste odpověděli dvakrát ano, představím Vám Janu.
Už jméno pro mnoho lidí z jejího okolí bude novinkou. Jménem ji totiž neznali. Už jako dítě slyšela spíše na přezdívky “křivá huba” nebo “zaječí ksicht”. Okolí ji mělo za postiženou jen proto, že se narodila s obličejovým rozštěpem.
“Od dětství jsem se trápila. Podstoupila jsem několik plastických operací a snažila se být pokud možno neviditelná,” vzpomíná. “Lidé měli jen dva přístupy. Buď mě litovali, nebo odsuzovali. Všichni ale odvraceli oči a štítili se mi podat i ruku. A když měl někdo potřebu být zlý, zasmál se, od koho jsem dostala přes hubu. To holce na sebevědomí nepřidá.”
Schovat se, to je první instinktivní reakce. Před okolím se to snad může povést, ale… “Před...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům