1. krok: Najdi v sobě sílu
Chcete mi říct, že se to snadno řekne, ale obtížněji udělá? Kdepak!
Každý člověk, který v životě překonává nějakou slabost, to dokáže právě pomocí síly. Tu sílu v sobě má, jen si ji neuvědomuje. Dám Vám osobní příklad.
Všiml jsem si toho už u své jmenované partnerky: Měla výrazně posunutý práh bolesti. Co mě skolilo, tomu se ona smála. A pochopitelně. Byla zvyklá překonávat větší potíže než já. To bylo první, co jsem na ní začal obdivovat.
Jana Šibalová si tuhle sílu poprvé uvědomila u lékaře. “Při zákrocích mi stačily malé dávky analgetik. Tehdy mi došlo, že jsem se naučila vyrovnat s fyzickou bolestí. Tím, že jsem uměla potlačit své pocity, měla jsem posunutý práh bolestivosti.”
Jenže každý líc má svůj rub. A je to tak i se silou. “Tím, že jsem potlačovala své pocity, jsem fyzickou bolest de facto jen přeměnila na bolest psychickou.”
2. krok: Neboj se své slabosti
Ještě jednou odbočím k Petře, naposledy. Byla totiž silná i křehká. Silná navenek, křehká uvnitř. Například: Měla životní sen, ale neodvažovala se za ním jít. I okolí jí namlouvalo: “Dokázala jsi už dost, přijmout svůj handicap, to stačí.” Ale já Petře řekl: “Ne! Je to Tvůj sen, tak za ním jdi, v hlavě ho nemáš zbůhdarma. Dovol si být slabá. Dovol si prohrávat. Dovol si i brečet na cestě, která bude těžká a bolestivá. Ale Ty to dokážeš!” A tak to Petra opravdu zkusila. A samozřejmě zvládla. Svůj sen si splnila. A to jen proto, že pochopila, že být silný zdaleka neznamená nebrečet, neprohrát, nepocítit slabost. Ale naopak, být silný znamená to všechno prožít, procítit, a hlavně PŘEKONAT.
Jana Šibalová si tohle uvědomila také. “V posledních letech jak při operacích, tak po zákrocích klidně pláču, dovolím si politovat se, vzít si analgetikum ve vyšší dávce. Klidně si přiznám, že je to hrozné a těžké, ale hlavně v tom nezůstávám stát. Jdu dál. To je důvod, proč tím procházím.”
3. Zamysli se nad okolím
Když si Jana dnes vzpomene na dětství, kroutí hlavou nad sebou i nad okolím. A až teď si uvědomuje, co reakce okolních lidí ve skutečnosti vypovídaly o ní, a co o nich.
Rodiče totiž její vrozenou vadu zpočátku vidět nechtěli. “Jsi zdravá, nic Ti není, slýchala jsem. Přitom jsem v okolí zažívala posměšky, šikanu, vyřazení z kolektivu. Když jsem to doma chtěla řešit, rodiče mě tvrdě odmítli s tím, že si určitě vymýšlím, že tak tomu určitě není.”
Opakuji otázku: Co tento přístup říkal o ní, a co o jejích rodičích?
Zmatená Jana byla zpočátku rozzlobená na rodiče, ostatní děti, celý svět. Zlost obracela i na sebe, na Boha. “Proč zrovna já?” opakovala. A i když jí shora nikdo neodpovídal, jedno vnímala stále zřetelněji: “Čím více jsem se vzpírala, tím více jsem život vnímala jako nepřítele. Byla jsem uzavřená do sebe. Nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Neměla jsem sebevědom. Styděla jsem se za sebe. Byla jsem zoufalá a v depresivních náladách.” Smiřovala se s tím, co jí všichni říkali – že ji nikdy nikdo nebude chtít, že nikdy nebude mít vlastní děti. S tím opustila školu a zařadila se do společnosti....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům