“Nerozumím ženám,” řekl můj obchodní partner. “Dělal jsem pro ni, co bylo v mých silách, a přesto odešla k člověku, který dělal přesný opak – tam, kde já přiběhl na zavolání, on byl nedostupný; tam, kde já jí nadbíhal, on ji ignoroval; tam, kde já zasílal květiny na její výročí, on si ani nevzpomněl, že nějaké má. A přesto, když jsme byli spolu, ona myslela jen na něj, hypnotizovala telefon a nevnímala je.” Odmlčel se, načež dodal: “Jakub Smolík měl pravdu, když zpíval: V lásce totiž vyhrává ten, kdo má rád míň.”

Seděli jsme v horské restauraci s nádherným výhledem do beskydské krajiny. Slunce pálilo, kolem nás létal bělásek. “Chyť ho,” vyzval jsem přítele.

Udiveně na mě pohlédl, ale poslechl. Vstal a vydal se za motýlem. Čím snaživě běžel, tím víc mu motýl unikal. Rezignovaně se vrátil do slunečního křesla. Natáhl jsem paži. Bělásek se z dáli začal vracet a opět kolem nás kroužil. Až na mou nehybnou paži usedl… “Mám ho,” povídám s úsměvem příteli.

Vztahy jsou velmi podobné motýlům. Čím víc druhého pronásledujeme, tím otravnější pro něj jsme. Láska, o které všichni sníme, je totiž nejen pouto, ale i svoboda. Jinými slovy: Je to pouto, které si sami vybereme, ne do kterého jsme vtlačeni. Lásce se nedá přikázat.

Jaká jsi figurka?

“Budiž, já ji odehnal,” svěsil hlavu, pamětliv příkladu s motýlem. “Ale jak se může zamilovat do někoho, kdo naznačuje, jak mu na ní nezáleží?” zeptal se. “Copak se chce o lásku doprošovat jako já?”

Tolik si přál, abych mu řekl: Neboj, ona prohlédne, uvědomí si, kdo ji opravdu miloval, a poběží za ním lán světa…

Nakonec, opravdu se to může stát a často se to stává. Jenže je tam jedna podmínka. Jedno velké ALE.

Požádal jsem obsluhu o šachovnici a figurky. Mlčky jsem je vyrovnal na plátně.

“Čím jsi pro ni byl?” ukázal jsem na figurky. Přítel dlouho neváhal. “Pěšákem, samozřejmě,” pravil hořce. Souhlasil jsem.

“Tak se rozhlédni,” pokynul jsem dlaní, “pěšáků je plná šachovnice. Ztrátou jednou...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům