Když ublížíme psovi, může ztratit důvěru k lidem.
Když ublížíme člověku, může ztratit důvěru nejen k lidem. Je schopen zanevřít na lásku, přátelství nebo podnikání jako takové – podle toho, kde ho jiní podvedli, zklamali, zradili. Ale je to škoda. Láska, přátelství ani podnikání nikdy nezklamou, zklame vždy jen člověk.
Jak píšu ve své knize 100 nejkratších cest k Tobě, zklamání je jako omrzlá končetina. Může se vyléčit, ale v nečase pořád bolí. V takových chvílích máme sklon připomínat si minulost, hledat na sobě či druhých chyby a hlavně zůstávat sami, protože máme dojem, že je to nejjednodušší řešení. Má-li člověk jen sebe a zklame se v sobě, nerozchází se – zdá se nám.
Ale člověk nemůže dlouhodobě fungovat sám. Jedinec nikdy není tak efektivní jako tým. Nikdy se tak rychle nezvedne z neúspěchů, o samotě má sklon lenivět a rezignovat. Sám člověk se málokdy směje. Sám sobě totiž neumí být k smíchu.
Potřebujeme druhé. Proto máme ústa, abychom s někým mluvili. Uši, abychom někomu naslouchali. Ruce, abychom někoho zvedali zpátky na nohy nebo objímali. Sami sebe nezvedneme, sami sebe těžko obejmeme.
Hlavně však máme oči a srdce. Obojím vidíme, co dobrého či špatného nám druzí dělají. A máme mozek, abychom se podle toho rozumně zařídili.
Je to ostrá a palčivá bolest ve všech uvedených částech těla, když je nemůžeme používat, protože není pro koho. Dříve nebo později musíme nové partnery či přátele najít. Abychom je však mohli najít, musíme je začít hledat. S tím, že sami pro ně nemůžeme být přítěží. Nehledejme spásu u nikoho druhého, když nejsme předně vyrovnaní sami se sebou. Nemůžeme najít životního parťáka bez obnovené důvěry k lidem. Nelze namíchat sladký nápoj z hořkých ingrediencí. Co pro to, abychom byli schopni ve vztazích zase plně fungovat, udělat?
Kdo jsem? Zač stojím? Co dokážu a co už ne? To jsou otázky, které nás definují. K odpovědím rádi používáme minulost, bohužel. Domníváme se, že to, co se nám stalo, nějak předurčuje naši budoucnost. Ano, život funguje stylem copy + paste (kopíruj a vlož), jen pokud mu to dovolíme, dokud to nezměníme. On nechá rozvíjet nit z minulosti, dokud rozběhnuté klubíčko nezadupneme. V tu chvíli se minulost zastaví. Přestane tvořit i přítomnost.
Dokud se budeme bát, že bolestné vztahy z dřívějška můžeme replikovat i dnes, nebudeme schopni vytvořit nové zdravé vztahy. Opakujeme-li totiž jakékoli chyby, situace se prostě nezlepší.
Uvědomme si, prosím, 3 fakta:
- Co se stalo, nezměníme. Ale můžeme za tím zavřít dveře. Co vzniklo v minulosti, může v minulosti také zůstat.
- Co nám provedl někdo jiný, nemá nic společného s novými lidmi, kteří do našeho života přicházejí.
- Kdo nám dostatečně ublížil, už nikdy nebude součástí našeho života. Od koho jsme totiž jednou odešli dostatečně zklamáni, tomu už prostě NIKDY nevěříme. Není nutné se jím tedy dále zabývat.
Chceme-li se vypořádat s bubáky ve tmě, kteří nás stále děsí, neživme domněnky, spekulace a katastrofické vize. Posviťme si na ně! Hned zjistíme, čeho jsme se vlastně báli. A v té chvíli můžeme pracovat na deratizaci bubáků, jejich odstranění z hlavy. Jak?
Nejprve si přiznejme, že tyto obavy patří do naší přítomnosti a jsou náš problém, který musíme vyřešit, jinak v přítomnosti zůstane. A pak si uvědomme, že nejsme nikým k ničemu odsouzeni. My jsme ti, kdo tvoří náš život. My máme sílu vybudovat si nový, který odpovídá našim přáním. Bubáci neexistují nikde okolo nás, jsou tam, kam si je přivoláme. Bývá to obvykle neřešený problém z minulosti. Partnerská nemoc, kterou jsme přechodili.
Pokud svítíme na bubáka a vidíme, že to byla naše chyba, poučme se z ní. Bubák se stane naším přítelem, který nás vždy bude upozorňovat, abychom neopakovali stejnou chybu. Přestaneme se trápit.
Pokud naopak zjistíme, že jsme žádnou chybu neudělali, není se už vůbec čím trápit.
“Ve skutečnosti nic na světě nás netrápí. To jen my se trápíme. Řešení je jednoduché: Člověče, začni se mít rád.” Dalajlama
Všechny vztahy, které jsme měli a už nemáme, skončily. Něco, v co jsme věřili, z různých důvodů nevyšlo. Každý minulý vztah bychom tedy mohli pojmenovat jako ztracený čas nebo neúspěch. Ale to by byla také škoda.
Zklamání je jeden z nejúčinnějších způsobů, jak přivést člověka na správnou cestu. V naší hlavě to pak šrotuje jako v navigaci zmatené z nové silnice, která začne horečně přepočítávat trasu. Stejně se to mele v nás. Běhá nám myslí, že bychom už příště neměli nic očekávat, protože pak nemůžeme být zklamáni. Sami sebe rozličnými myšlenkami a představami týráme, přitom zbytečně.
I když se to nezdá, neexistují neúspěšné nebo dokonce zbytečné vztahy. Ve své knize Dvanáct srdcí píšu, že každá osoba nám přináší lekci, která nás má něčemu naučit. A každá lekce, kterou pochopíme a využijeme, učiní naše budoucí vztahy daleko silnějšími. Zjednodušeně řečeno: U příštích vztahů už dáme pozor na to, co nám předtím tolik vadilo. Čím větší rány jsme zažili, tím obezřetnější jsme. Je to stejné jako v cestě za osobním úspěchem: kdo má průměrný život, nemá takový důvod ho měnit, jako ten, kdo má mizerný život. Pak tedy i průměrní lidé v průměrných vztazích přežívají, zatímco ti, kdo se nesmířili se špatnými vztahy, si nakonec užívají nadprůměrných.
Po nejtěžších zradách si zrazení lidé uvědomují základní hodnoty. To je velké požehnání. Zjišťují totiž, že kdo nás zklame do hloubi srdce, od toho se i nejluxusnější dary na usmířenou stávají trapnou...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům