Buď citlivější, říká Ti kdekdo.

Nauč se procítit krásu v sebemenší maličkosti kolem Tebe a zlepšit si tak náladu. Zní to slibně. Ale…

Když pracujeme na své citlivosti, ano, navnímáme více radosti, třeba i v maličkostech. Jenže tatáž citlivost způsobuje, že na druhé straně více cítíme zármutek, třeba i v maličkostech. Stojí to za to?

Nepochybně ano. Snáze se rozpláčeme, ale budeme se také snadněji smát.

Jak píšu v magazínu FC, citlivější život je prostě naplněnější – je v něm víc ryzího života. Navíc, jestliže dokážeme nalézat více radosti, pak se dokážeme i snáze vyrovnat s utrpením. Strádáme, přitom se necítíme ukřivděni. Prožíváme hoře, aniž bychom zahořkli.

Dokážeme totiž vidět ZA BOLEST. Poznáváme, že k radosti se prochází právě přes bolest.

Byl jsem u dvou porodů. Pokaždé mě fascinuje přístup ženy. Všichni se snažíme vyhnout bolesti. Nedopustit, aby k ní došlo. Ale budoucí maminky vědí, že přijde, že je nutně spojena s porodem, že ta bolest bude možná obrovská. A přesto do toho jdou. A pak, jen se dítě narodí, pak i po sebetěžším porodu prožívají obrovskou radost, třeba vnitřní. Jsou šťastné, ačkoli překonaly velkou bolest. Nebo: právě proto, že ji překonaly.

Ženy mě nesmírně inspirují. Když dítě ochoří, prosedí u něj celé noci. Jsou vyčerpané, zmožené, ale to osobní utrpení podstoupí. Protože jakmile se dítě uzdraví, jsou šťastné. Vědí, že se boj s utrpením vyplatí. Vždycky.

Jsem jen obyčejný chlap a moje bolesti se s porodními nedají srovnat. Proto mě trápí, když lidi bolí zdánlivé maličkosti. A ještě víc, když nevidí ZA BOLEST. Když nevěří, že ji překonají. Když nevědí, že to krásné mají před sebou.

U obou porodů jsem se ptal lékařů, PROČ to tak bolí. I PROČ to tak dlouho trvá. Odpověděli mi: “Tak to prostě je.” Nic, co opravdu stojí za to, nevznikne bez bolesti. Ani vysportovaná postava. Jakýkoli životní úspěch.

To je můj první poznatek. A to druhé: že všechno má svůj čas. Ani dítě se nenarodí měsíc po početí. Ani plod na stromě nevyroste a neuzraje za den.

I bolest, kterou procházíme, má v životě své místo. Dokonce bych řekl, že čím větší je, tím více si pak vážíme okamžiku, kdy najednou procítíme opak – štěstí, radost, ponaučení. A hlavně pochopení, proč bolest přišla. I jak málo k ní stačí.

Jak málo k ní stačí

Všichni si přejeme, aby se štěstí stalo trvalým. Bohužel je prchavé. Stačí málo.

Třeba, že člověk, který pro Vás znamená všechno, přestane říkat: “…, ale miluji Tě!”, nýbrž změní slovosled: “Miluji Tě, ale…”

Taková prkotina – slovo sem nebo tam – a jak změní obsah myšlenky.

Ve své praxi jsem poznal, že nejbolestnější sbohem jsou ta, která vlastně nebyla vyslovena nebo objasněna. Sbohem, která byla jaksi zapomenuta. Sbohem, která vyjadřují ne to, jak jsme špatní, nýbrž jak jsme najednou pro druhého zbyteční.

Psychická bolest je horší než fyzická. Na zraněný prst přiložíte hojivou mast a obvaz, ale jak chcete léčit a obvazovat zlomeninu citu?

Lidé Vám řeknou: “To chce čas.” Nebo: “Čas uzdravuje.” Jenže čas neuzdravuje. Čas nás učí s bolestí žít, vyrovnávat se. Ale na opravdu velkou bolest nezapomínáme. Kdykoli se připomene.

A to je moc dobře. Vysvětlím to za chvíli.

Proč to tak dlouho trvá?

Šel jsem zimním parkem. Pozoroval jsem stromy. Stojí v třeskutých mrazech, zatížené sněhem, ale stojí pořád. Nemají strach, že je konec. Vědí, že celá příroda funguje na principu změny. Po zimě vždy přijde jaro a po jaru léto.

Také housenka, když si myslí, že přišla její poslední chvilka, se promění v nádherného motýla. To je život. To je příroda. A my jsme její součástí.

Jsme lidé. Příliš přemýšlíme. Když v našem životě přijde “zima”, bojíme se, že ochlazení naší radosti nikdy neskončí. Že se zastavil čas. Tohle je moje práce. Uklidňuji, že léto vždycky přijde. Ale ne ke každému stromu, ke každému člověku. Ten strom, tak jako člověk, musí být trpělivý. Nezabalit to.

“Jak dlouho ještě?” Proč se na čas tolik soustředíme? Proč nevěříme, že všechno má svůj správný smysl a...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům